„Vrátím se hned, jak to bude možné,“ slíbila. „Zjistím, jak vyvolat vítr, kterým zrychlím naši loď, když to bude nutné. Nedovolím, aby nás něco rozdělovalo déle, než je nezbytně nutné.“
„A až se vrátíš, budeš mít o čem vyprávět,“ pousmál se Sebastian úsměvem, který ale nebyl vůbec upřímný. Přesto se ale Sebastian snažil být statečný. Někdy to muselo stačit.
„Pojď, Sienne,“ pobídla ji Sophia.
Přinutila se vyjít po lávce na palubu, na které se zastavila a zamávala davu v přístavu, který nadšeně skandoval. Byl to okamžik, který by měla považovat za začátek něčeho úžasného. Jenže ona jen doufala, že co nejrychleji najde své rodiče a vrátí se hned, jakmile to bude možné.
* * *
Kate měla co dělat, aby Willa pustila.
„Kéž bys mohl jít se mnou,“ řekla.
„Mohl bych, jestli chceš,“ poznamenal.
Kate zavrtěla hlavou. „Chci mít něco dobrého, k čemu se vracet. Ty se rozhodně počítáš jako něco dobrého.“
Už jen myšlenka na to ji přivedla ke vzpomínce na všechny noci, které uběhly od svatby. Na všechno, co si spolu užili od chvíle, kdy měli svoji svatbu. Vzpomínala na všechny okamžiky, které spolu strávili, na doteky, smích…
„Musíš zůstat,“ pronesla Kate a snažila se tím přesvědčit Willa i samu sebe. „Sebastian bude potřebovat veškerou pomoc a lord Cranston potřebuje pobočníka.“
„Nejsem si jistý, jestli tu bude nějaká práce pro svobodnou společnost,“ řekl Will.
Kate zavrtěla hlavou a vzala ho za ruku. Zavedla ho k místu, kde čekal lord Cranston. Kate briskně zasalutovala.
„Vzhledem k tomu, že armádu máš na povel ty, měl bych salutovat já tobě,“ řekl lord Cranston.
„Proč myslíš, že ti teď salutuji, můj pane?“ zakřenila se Kate.
Lord Cranston se na ni podíval s téměř šokovaným výrazem. „Co tím chceš říct, Kate?“
„Chci tím říct, že se někdo musí postarat o bezpečnost království,“ řekla Kate. „A já neznám nikoho, kdo by se postaral, aby armáda zůstala na Sebastianově straně, lépe než ty.“