„Jde o Riku,“ řekl Oli.
„Aha,“ odpověděl Endi a naklonil hlavu ke straně.
„Kdy ji pustíš z jejích komnat, Endi?“ zeptal se Oli. „Je tam zavřená už týdny.“
Endi smutně přikývl. Jeho nejmladší sestra se ukázala překvapivě vzdorovitou. „Co bys chtěl, abych udělal? Nemůžu ji pustit ven, když se chová rebelantsky. Nejlepší, co můžu udělat je, nechat ji v jejích komnatách, v pohodlí a s dobrým jídlem. A s její harfou. Kdyby lidé viděli, že nesouhlasí s tím, co dělám, působili bychom slabě, Oli.“
„I tak,“ pronesl Oli, „není tam už dost dlouho?“
„Tohle není jako poslat ji spát bez večeře, protože ukradla panenku Frize,“ pronesl Endi a zakřenil se při představě, že by si Friga někdy hrála s panenkami. „Nemůžu ji pustit ven, dokud nedokáže, že jí můžu věřit. Dokud mi nebude přísahat věrnost, zůstane tam.“
„To může trvat dost dlouho,“ pronesl Oli.
„Já vím,“ odpověděl Endi a smutně si povzdechl. Nelíbilo se mu zamykat sestru, ale co mu zbývalo?
Přistoupil k nim voják a uklonil se. „Vězni, které jsi přikázal přivést, jsou zde, můj pane.“
„Dobře,“ pronesl Endi. Zadíval se na bratra. „Zdá se, že máme řešení problému s průplavem. Pojď, Oli.“
Vedl ho zpátky k místu, kde předtím jeho muži ničili sochy. Ty teď ležely na zemi, rozbité na kusy. Mezi troskami stál možná tucet mužů a žen se spoutanýma rukama.
„Bylo mi řečeno, že vlastníte farmy, které stojí v cestě našemu novému průplavu,“ pronesl Endi. „A že jste odmítli prodat svůj majetek, i když jsem se snažil být štědrý.“
„Je to naše živobytí!“ ozval se muž.
„Tady ale jde o prosperitu celého Ishjemme,“ štěkl na něj Endi. „Prospěch bude mít každá rodina, včetně té tvojí. Chci vám znovu nabídnout peníze. Nechápete, že nemáte na vybranou?“
„Muž v Ishjemme se může vždy svobodně rozhodnout,“ křikl na něj jiný farmář.
„Ano, ale takové rozhodnutí má své následky,“ pronesl Endi. „Dám vám poslední šanci. Jako váš vévoda vám nařizuji, abyste se vzdali svých majetků.“
„Je to naše země!“ zařval první muž.
Endi si povzdechl. „Pamatujte, že jste měli na vybranou. Odmítnutí poslušnosti vašemu vévodovi znamená zradu. Muži, popravte zrádce.“
Jeho muži vykročili a v rukou svírali stejné sekery a palice, kterými ničili sochy. Jejich nástroje drtily maso stejně snadno jako kámen. Sochy možná nekřičely, neškemraly, ani nevydávaly vlhké bublavé zvuky, ale praštění kostí bylo skoro stejné jako praštění kamene. Endi se podíval na bratra a nepřekvapilo ho, když viděl, jak zbledl. Jeho bratr nebyl tak silný jako on sám.
„Vím, že je to těžké, Oli,“ pronesl a někde za ním se ozvaly další výkřiky, „ale musíme dělat, co je nutné, pokud máme udržet Ishjemme silné. Pokud nevykonáme krutosti, které jsou nezbytné, přijdou jiní a udělají s námi něco horšího.“
„Když… když to říkáš, bratře.“
Endi vzal bratra za ramena. „Tohle alespoň znamená, že máme volnou cestu a můžeme pokračovat s průplavem. Nepletu se, když řeknu, že pozemky zrádců propadají, že ne?“
„Myslím… myslím, že na to jsou precedenty,“ pronesl Oli. Endi slyšel, jak se mu chvěje hlas.
„Najdi mi je,“ požádal ho Endi.
„A co s rodinami těch lidí?“ zeptal se Oli. „Někteří budou mít děti, jiní prarodiče.“
„Udělej s nimi, co uznáš za vhodné. Postarej se o ně,“ řekl Endi. „Hlavně aby nestáli v cestě práci, kterou je nutné vykonat.“
„Postarám,“ řekl Oli. Na okamžik vypadal zamyšleně. „Já… já hned pošlu zprávy pracovním četám.“
„To udělej,“ řekl Endi.
Sledoval bratra uhánějícího pryč a věděl, že Oli ve skutečnosti nechápe, proč je tohle všechno nutné. Takový byl luxus vědomí, že nikdy nebude mít moc. Rika ho měla taky. Oba dva byli nejspíš jediní z jeho sourozenců, kteří nikdy nechtěli být válečníky, nikdy se nemuseli vypořádat s drsnou realitou světa. Jedním z důvodů, proč Endi tohle vše provedl před Olim, bylo, že chtěl, aby jeho bratr viděl, co je někdy nutné udělat.
Bylo to pro jeho dobro. Bylo to pro dobro všech. Časem si to uvědomí a až k tomu dojde, poděkují mu. Dokonce i měkkosrdcatá Rika se mu pokloní a uzná, že všechno, co Endi udělal, bylo pro jejich dobro. A pokud šlo o ostatní, buď se s tím smíří, nebo…
Endi stál a ještě chvíli poslouchal zvuk dopadajících palic. Nakonec mu za to poděkují.
Kapitola šestá
Jan Skyddar musel být jediným člověkem v celém Ashtonu, který v den Sophiiny svatby neměl radost. Nutil se tak k úsměvu, aby jí a Sebastianovi nekazil náladu. Předstíral, že z nich má radost, i když měl pocit, že se mu bolestí rozskočí srdce.
A teď, když spolu zmizeli, aby mohla porodit dítě, její a Sebastianovo dítě, to bylo ještě horší.
„Zatančíš si se mnou?“ zeptala se jedna ze šlechtičen. Zdálo se, že oslava kolem dál pokračuje, hudba už zase hrála naplno. Z oslavy Sophiiny svatby se stala oslava narození budoucího následníka trůnu.
Šlechtična byla krásná, elegantně oblečená a ladně se pohybovala. Kdyby ji potkal před rokem, možná by Jan přijal její pozvání k tanci. Možná i pozvání ke všemu dalšímu, co naznačovala. Teď se k tomu ale nemohl přinutit. Při pohledu na ni nic necítil. Bylo to jako dívat se na svíčku, když se mohl dívat na slunce. Sophia teď byla jediná, na kom mu záleželo.
„Omlouvám se,“ řekl. Snažil se být laskavý a příjemný, snažil se být takový, jaký být měl. „Ale je tu… někdo, koho hluboce miluji.“
„Někdo čeká, až se vrátíš do Ishjemme?“ zeptala se šlechtična s laškovným úsměvem. „To ale znamená, že není tady.“
Natáhla se po Janovu dubletu. Jan ji okamžitě chytil za ruku – jemně, ale pevně.
„Jak jsem řekl,“ pronesl se smutným úsměvem, „velmi ji miluji. Nemyslím to jako urážku, ale nemám zájem.“
„Věrný muž,“ pronesla šlechtična, když se obrátila k odchodu. „Ať už je to kdokoli, doufám, že ví, jaké má štěstí.“
„Kéž by to bylo tak prosté,“ pronesl Jan a zavrtěl přitom hlavou.
Procházel se kolem a snažil se přitom nekazit ostatním náladu. To poslední, co by chtěl, bylo, aby se kvůli němu dnes někdo cítil smutně. A nejméně ze všech Sophia. To bylo to nejtěžší na tom, že ji miloval – nemohl se chovat sobecky, i když by měl. Měl by vůči Sebastianovi cítit žárlivost, měl by ho zuřivě nenávidět. Měl by se na Sophii zlobit za to, že si zvolila muže, který už ji jednou odvrhl.
Nějak to ale nedokázal. Na to Sophii moc miloval. Aby byla šťastná, chtěl víc než co jiného na světě.
„Je ti dobře, Jane?“ zeptal se ho Lucas. Pohyboval se způsobem, při kterém si Jan pomyslel, jak je rád, že s ním nikdy nemusel zkřížit meče. Jan si vždycky říkal, že je dobrý bojovník, ale Sophiini sourozenci byli na úplně jiné úrovni.
Možná bylo dobře, že je Janova mysl uzavřená a nikdo mu nemohl číst myšlenky, protože jinak by dost možná opravdu bojovali. Jan pochyboval, že by Lucas snesl vědomí, jak beznadějně je Jan zamilovaný do jeho sestry.
„O nic nejde,“ odpověděl Jan. „Možná se mě tu jen snaží ulovit až moc šlechtičen. Jdou po mně jako rybář po mečounovi.“
„Měl jsem ten stejný problém,“ pronesl Lucas. „Těžko se slaví, když současně myslíš na něco jiného.“
Na krátký okamžik si Jan pomyslel, že Lucas prohlédl ochrannou bariéru kolem jeho mysli a viděl něco, co vidět neměl. Možná se mu ale pocity zračily v obličeji tak jasně, že nebylo nutné umět číst myšlenky.
„Mám radost, jak se sestrám daří,“ pronesl Lucas s úsměvem. „Jenže bych byl také rád, kdyby tu byli naši rodiče, aby to mohli vidět. A vím, že bych je teď mohl hledat. Možná jsem je mohl přivést, aby viděli Sophiinu svatbu a narození jejich vnoučete.“
„Někdy prostě musíme být silní a smířit se s tím, že se něco neděje tak, jak bychom si přáli,“ pokýval hlavou Jan. „Což znamená, že tu musíš být. Musíš dohlédnout na svoji neteř nebo synovce.“
„Neteř,“ prohlásil Lucas. „Vize tak trochu kazí zábavu z hádání. Ale máš pravdu, Jane. Počkám. Jsi dobrý člověk, bratranče.“
Sevřel Janovu paži.
„Díky,“ pronesl Jan, i když si nebyl jistý, jestli je to úplná pravda. Opravdu dobrý člověk by nedoufal, že třeba Sophia jednoho dne tohle všechno opustí a bude ho milovat stejně, jako on miluje ji.