Ředitelka se odmlčela. Naklonila hlavu ke straně a chvíli si Olivera prohlížela. „Chápu.“
Zdálo se, že ji zklamalo, že Oliver nepřijal její nabídku výcviku. Nechtěl ji urazit. Za jiných okolností by se té možnosti rychle chopil, rád by se naučil všechno, co mu geniální matematička, ředitelka Morettiová mohla předat. Prostě jen neměl čas.
Hazel si nervózně mnula ruce. Zadívala se na Olivera s úzkostlivým výrazem v obličeji. „Není ale tohle naše jediná šance?“ zeptala se. „Elixír nebyl nikdy vytvořen. Portál nás sem zavedl, protože tu najdeme všechny dílky skládačky, které potřebujeme k jeho výrobě. Profesorka Morettiová je také určitě součástí té skládačky.“
„Chápu, jak to myslíš,“ řekl Oliver. „Ale Ester zemře dřív, než se stihnu naučit vše, co je třeba.“
„Je tu jeden rituál,“ vyhrkla ředitelka a přerušila tak jejich konverzaci.
„Rituál?“ zeptal se Oliver. Nelíbilo se mu, jak to zní. Působilo to na něj děsivě. Možná dokonce nebezpečně.
Ředitelka Morettiová pomalu přikývla. „Je to… jak bych to řekla… komplikovaná procedura. Ještě jsem ji nikdy neprováděla, ale je to možná naše jediná naděje.“
Oliver byl stále nervóznější. A její slova ho nijak neuklidnila.
„Co to obnáší?“ zeptal se a sám slyšel, jak se mu chvěje hlas.
„Přenesu na tebe veškeré své vědomosti a dovednosti,“ vysvětlila. „Naučíš se tak všechno, co vím. Budeš mít přístup k mým vzpomínkám, dokonce i k těm podvědomým, které jsem už dávno zapomněla. Věřím, že pak budeš mít dost vědomostí k dokončení receptu na Elixír. Co říkáš?“
Celá ta představa Olivera děsila. Ester ho ale potřebovala. Stejně tak i škola. A navíc mu ředitelka řekla, že bude znát její vzpomínky. A ona znala jeho rodiče. Možná mu její vzpomínky pomůžou v jejich hledání?
„Bude to bolet?“ zeptal se Oliver.
Ředitelka Morettiová nakrčila ret. „Nemyslím, že to bude příjemný zážitek,“ řekla. „Předpokládám, že to bude docela šokující.
Oliver se podíval na své přátele.
Walter přikývl, stejně jako Hazel, i když výraz v jejích očích prozrazoval, že má strach. Nakonec se Oliver podíval na Davida. Jemu naprosto důvěřoval.
„Myslím, že je to dobrý nápad,“ pronesl David.
Oliver spolkl knedlík, který se mu vytvořil v krku a obrátil se zpět k ředitelce Morettiové. Odhodlaně přikývl.
„Dobrá. Udělám to. Podstoupím ten rituál.“
Kapitola osmá
Chris nevěděl, co se děje. Jednu chvíli byl v kanceláři profesorky Obsidiánové, poslouchal její varování před dalším neúspěchem – ten by mu vysloužil pobyt v hrozivém pekle – a vzápětí byl tady… ať už to bylo kdekoli.
Všude kolem viděl pouze temnotu. Navíc mu bylo chladno a připadal si, jako by spal.
V mysli se mu začaly promítat obrazy. Viděl vodu, kalnou a vířící. Pak ucítil ten příšerný pach stok.
Christophera se zmocnil strach. Už věděl, kde je. V Temži! Ne!
To ho profesorka Obsidiánová poslala zpátky na to příšerné místo? Byly ty řeči o druhé misi jen nějakou provokací, který v něm měla vyvolat naděje, které pak profesorka zadusila tím, že ho poslala do vodního hrobu? Začala se ho zmocňovat hrůza.
Chris cítil vodu na kůži, cítil zbytky nebezpečných látek ve špinavé řece. Příšerný pach mu vháněl slzy do očí.
Točil se stále dokola, jako v nějakém víru. Pak náhle zahlédl záblesk někoho dalšího. Nebyl tam sám.
„Olivere?“ vykřikl Chris nevěřícím hlasem.
Jeho malý, pitomý bratr tam byl taky. Točil se ve vířící vodě. Co se to dělo?
Narazily do nich vlny a vyvrhly je na břeh. Christopher dopadl do bláta a zalapal po dechu. Kolem se stroboskopicky blýskalo.
Když Chris vzhlédl, viděl, odkud to světlo vychází. Na břehu řeky stály dva portály. Oba rezavé a rozpadající se. Elektricky blikotaly.
Světlo se rytmicky rozsvěcelo a zhasínalo. Chris se snažil vstát. Viděl Olivera skoro na dosah ruky. I on se snažil vstát.
Míří k portálu, uvědomil si Christopher.
Nesměl ztrácet čas. Stále ještě vleže na břiše natáhl ruku směrem k Oliverovi. Podařilo se mu bratra zachytit za kotník.
Oliver byl ale jako červ. Zmítal se v bahně, jeho kotník byl celý kluzký od kalu a říční vody.
I přes Chrisovu sílu se Oliverovi podařilo vytrhnout z jeho sevření. Během okamžiku prošel portálem. Ten se zavřel, jeho světlo vyhaslo a Chris byl znovu v temnotě.
Zalapal po dechu. Náhle seděl a zmateně se rozhlížel.
Přímo před ním se objevil Madeleinin obličej.
„Jsi v pořádku, Chrisi?“ zeptala se.
Chris těžce polkl a uvědomil si, že se mu to vše jen zdálo. Byla to noční můra. Jeho mozek mu přehrál ten příšerný okamžik, kdy selhal a nezabil Olivera. Byl teď ještě odhodlanější, splnit úkol, než dřív. Nehodlal dopustit, aby se to opakovalo.
Rozhlédl se a všiml si Nataši s Malcolmem. Stáli opodál a snažili se očistit.
„Co se stalo?“ zeptal se Christopher Madeleine.
„Prošli jsme portálem,“ vysvětlila. „Nejspíš jsi usnul.“
Malcolm si posměšně odfrkl. Jako kdyby prospat cestu portálem bylo známkou nevychovanosti nebo co.
„Jak jsem mohl usnout v portále?“ nechápal Chris a snažil se uhladit si vlasy.
Už dřív portálem cestoval. Nebyly to zrovna příjemné cesty. Obvykle měl pocit, jako by se celé jeho tělo rozpadlo na atomy a pak se zase složilo. Musel být opravdu vyčerpaný, když poslední cestu prospal! Další důkaz toho, jak tvrdý byl výcvik plukovníka Kaina.
Nepříjemný pocit z noční můry pomalu vyprchával. Chris se znovu rozhlédl.
„Kde to tedy jsme?“ zeptal se Madeleine.
„Myslím, že v Římě. Zhruba v 16. století.“
„Aha,“ zabručel Chris. Cesta do 17. století nebyla nic příjemného a předpokládal, že cesta do 16. století nebude o nic lepší.“
Nataša s Malcolmem se došourali blíž.
„Tak, co teď?“ zeptala se Nataša Chrise.
Chris nechtěl ztrácet čas. Vyskočil na nohy a potěšeně si zamnul ruce.
„Teď najdeme Olivera,“ řekl a ďábelsky se přitom zakřenil na zbývající děti. „A cestou naděláme trochu nepořádku.“
Kapitola devátá
Oliver seděl u stolu naproti ředitelce Morettiové. V Římské škole vidoucích bylo chladno a Oliver se kvůli tomu cítil ještě napjatěji. Viděl, že má na pažích husí kůži.
Nejvíc obav ale vyvolával podivně vypadající bronzový instrument na stole. Vypadal jako detektor lži. Jako nějaká jeho primitivní verze z měděných drátů a leštěného kovu. Rozhodně nevypadal jako něco ze 16. století – materiály a použité slitiny totiž ještě nebyly vynalezeny – takže Oliver předpokládal, že jde o technologii vidoucích z budoucnosti.
„Prosím, uvolni se, Olivere,“ zaslechl hlas ředitelky Morettiové. „Rituál bude obtížný, to ano. Ale věřím, že nebude bolestivý.“
Pozvedla dvě sondy, které mu upevnila na spánky. Oliver se snažil zklidnit tím, že myslel na spací kapsle ve Škole pro Vidoucí. I tam fungovaly spánkové sondy. Takže to nebylo nic zvláštního, že?
Když si sondy přitiskl, zatnul zuby. Nešlo o bolest, té se tolik nebál. Šlo o čas, který tímhle vším trávil. Každý okamžik, který tu seděl, byl okamžikem, kdy se Ester blížila ke smrti. A protože David stál po jeho pravém boku, viděl Oliver na přesýpací hodiny v žezle i na ubývající množství písku v nich.