Zadíval se přímo na Raymonda. „Možná to budeš ty. Možná se budeš dívat, jak tvoji bratři umírají, budeš sledovat, jak se na tebe vrhají divoká zvířata. Jak tě řežou Piktové. Ti nenávidí lidi z království. Na město zaútočit nemůžou, ale ty… ty bys jim posloužil.“
Při těch slovech se zasmál. Strážní Raymonda nadzvedli a odpoutali od vozu. Chvíli ho táhli směrem ke kameni a Raymond je málem začal prosit, aby ho na něj nedávali. Myslel si, že změnili názor a dají ho na něj rovnou. Nakonec ho ale odtáhli k jedné z kývajících se klecí a zamknuli ho do ní. Zámek vypadal masivně. Na jeho otevření by byla potřeba pořádná palice.
Raymond se navíc do klece nemohl pořádně vejít. Nebylo možné se v ní rozumně posadit, natož si lehnout. Při každém pohybu větru se klec pohybovala a skřípala tak hlasitě, až se zdálo, že jde o samostatné mučení. Raymond tam mohl jen sedět a přihlížet, jak strážní táhnou jeho bratry do jejich klecí. Nemohl jim nijak pomoct.
Garet se snažil bojovat. Garet se totiž vždy snažil bojovat. Jen si tím vysloužil úder do břicha navíc. Pak ho zvedli a nacpali do další klece způsobem, jakým by farmář nacpal do klece nespolupracující ovci. Strážní snadno zvedli i Lofena a umístili ho do další klece. V klecích teď byli všichni tři. Viseli tam ve vzduchu, ve kterém se vznášel pach smrti a rozkladu.
„Jak jste si vy tři mohli myslet, že můžete bojovat proti vévodovi?“ zavrtěl hlavou vozka. „Vévoda Altfor řekl, že zaplatíte za všechno, co udělal váš bratr. Takže zaplatíte. Čekejte, přemýšlejte o tom a trpte. My se vrátíme.“
Bez dalšího slova obrátil vozík a vyrazil na cestu pryč. Raymonda a jeho bratrů už si nikdo nevšímal.
„Kdybych tak dokázal…“ řekl Garet a očividně se snažil dosáhnout na zámek.
„Nevíš, jak to odemknout,“ řekl Lofen.
„Takže to nemůžu zkusit?“ štěkl Garet. „Musíme se o něco pokusit. Musíme—“
„Nemá smysl něco zkoušet,“ pronesl Lofen. „Možná se nám podaří zabít strážné, až se vrátí, ale ty zámky nezvládneme.“
Raymond zavrtěl hlavou. „Tak dost,“ řekl. „Teď není čas na hádky. Nedostaneme se ven a nemůžeme nic dělat. Můžeme se alespoň zkusit nehádat se mezi sebou.“
Věděl, co je tu čeká a také, že nemají šanci utéct.
„Už brzy,“ pokračoval, „sem přijdou divoká zvířata. Možná něco horšího. Možná potom už nebudeme moct mluvit. Možná budu… možná budeme všichni mrtví.“
„Ne,“ zavrtěl Garet hlavou. „Ne, ne, ne.“
„Ano,“ řekl Raymond. „Tohle ovlivnit nemůžeme. Můžeme ale smrti čelit statečně. Můžeme jim ukázat, jak umírají čestní lidé. Nemusíme projevit strach, po kterém tolik prahnou.“
Viděl, jak Garet bledl, ale pak přikývl.
„Dobrá,“ pronesl jeho bratr. „Dobrá. To zvládnu.“
„Já vím, že ano,“ pronesl Raymond. „Zvládneš cokoli. Vy oba. Chci vám říct…“ Jak to všechno měl říct? „Mám vás oba rád. Jsem vděčný, že jsem byl vaším bratrem. Když mám zemřít, jsem rád, že to je s těmi nejlepšími lidmi na světě.“
„Jestli,“ opravil ho Lofen. „Ještě není konec.“
„Jestli,“ souhlasil Raymond. „Ale pokud by se to stalo, chci, abyste to věděli.“
„Ano,“ přikývl Lofen. „Cítím to stejně.“
„Já taky,“ přidal se Garet.
Raymond seděl v kleci a chtěl být statečný kvůli svým bratrům. I kvůli komukoli, kdo by je mohl vidět, protože v ruinách věže určitě byl někdo nebo něco, co je sledovalo. Celou dobu se snažil nemyslet na to, co bylo jasné.
Neexistovalo žádné „jestli“. Už teď viděl Raymond první mrchožravé ptáky snášející se do větví stromů kolem. Zemřou tu. Otázkou jen bylo, jak rychle k tomu dojde a jak hrozivým způsobem to bude.
Kapitola pátá
Royce padl na kolena do popela, který zbyl z domu jeho rodičů. Z jeho stěn odpadávaly kusy dřeva a vypadaly skoro jako slzy, které se valily Roycovi po tvářích. Smývaly mu z nich saze a prach, který ho pokrýval. Roycovi ale nezáleželo na tom, jak teď vypadá.
Záleželo jen na tom, že jsou jeho rodiče po smrti.
Při pohledu na jejich těla ležící na podlaze se složenýma rukama se Royce zmocňoval smutek. Měl pocit, že by nejradši rozerval svět na kusy stejně, jako si teď rval vlasy. Chtěl najít způsob, jak to vše napravit, ale nic takového nebylo možné. Royce se proto rozhodl vykřičet svůj vztek a zármutek k nebi nad hlavou.
Viděl muže, který jim tohle udělal. Royce ho viděl na stezce. Procházel se, jako by se nic nestalo. Muž ho dokonce varoval před vojáky, kteří se blížili k vesnici. Jaký vrah dělal něco takového? Jaký vrah člověka zabije a pak ho upraví, jako by spočíval ve vznešeném hrobě?
Tohle ale nebyl hrob. Royce nehodlal nechal svoje rodiče mrchožroutům. Vydal se tedy za dům, sebral rýč a zabořil ho do země. Povrch byl spálený a tvrdý a Royce z práce bolely svaly. On měl ale pocit, že si tu bolest zaslouží. Stará Lori měla pravdu… tohle vše byla jeho chyba.
Vykopal hrob tak hluboký, jak to jen šlo. Pak do něj uložil těla svých rodičů. Stál na okraji hrobu a snažil se vymyslet něco, co by mohl říct. Nenapadlo ho ale nic, čím by mohl doplnit jejich cestu na nebesa. Nebyl kněz, který znal slova, kterými by potěšil bohy. Nebyl cestující pohádkář, který uměl splétat slova a který dokázal komentovat vše od bohaté hostiny po pohřeb.
„Mám vás oba moc rád,“ řekl nakonec. „Já… rád bych toho řekl víc, ale ať bych řekl cokoli, tohle je to hlavní.“
Opatrně je zaházel. S každou lopatou hlíny, kterou na ně hodil, měl pocit, jako by ho někdo praštil kladivem. Royce zaslechl výkřik jestřába, který se usadil na trámu. Odehnal ho máchnutím ruky. Nezáleželo mu na tom, že se sem sletí vrány a kavky, které budou hodovat na zbytku vesnice, ale tohle byli jeho rodiče.
Při té myšlence Roycovi došlo, že jen jejich pohřeb nestačí. Vévodovi muži sem přišli kvůli němu. Nemohl nechat všechny, koho zabili, mrchožroutům. Také věděl, že nedokáže vykopat hrob dost velký pro všechna těla kolem.
Mohl jen vytvořit hranici, která by dokončila to, co požár vesnice nedokázal. Royce začal sbírat ohořelé kusy dřeva, nanosil také polena, která byla ukrytá jako zásoba na zimu. Nejhorší to bylo s těžkými trámy, ale díky svojí síle je dokázal odtáhnout na potřebné místo. Postupně se mu dařilo budovat ohromnou pohřební hranici.
Když s ní skončil, byla už tma. Royce ale nehodlal spát ve vesnici plné mrtvých. Místo toho začal pátrat kolem a nakonec našel před jednou z budov lampu. Rozsvítil ji a začal v jejím světle shromažďovat mrtvé.
Sesbíral je všechny, i když mu přitom pukalo srdce. Mladé i staré, muže i ženy, všechny dostal na hranici. Ty lehké tam odnesl, ty nejtěžší tam dotáhl. Naskládal je mezi kusy dřeva a doufal, že ať už je po tomto světě čeká cokoli, že se tam všichni sejdou.
Už se chystal podpálit hranici, když si vzpomněl na starou Lori. Tu sem zatím nepřinesl, i když kolem zdi, u které ležela, procházel už mnohokrát. Možná nakonec nebyla mrtvá. Možná se někam odplazila, aby zemřela sama, nebo ji Royce prostě jen přehlédl. Nepřipadalo mu správné, aby ji tam nechal, když ostatní shromáždil, takže zamířil k místu, kde ji viděl naposledy. S pomocí světla lampy ho prohledával.
„Hledáš někoho?“ ozvala se otázka a Royce se prudce otočil. Ruka mu téměř sklouzla k meči, ale pak si uvědomil, že ten hlas zná.
Byla to Lori, ale současně to nebyla ona. Její hlas nebyl tak chraplavý a suchý, tak unavený a přidušený jako posledně. Když vykročila do světla lampy, všiml si Royce, že žena i vypadá jinak. Předtím to byla seschlá stařena. Teď před ním stála žena téměř v nejlepším věku. S lesklými vlasy, pronikavým pohledem a hladkou pletí.
„Co jsi zač?“ zeptal se Royce a přeci jen položil ruku na jílec meče.
„Jsem to, co jsem byla vždy,“ odpověděla Lori. „Ta, která se dívá a ta, která se učí.“ Royce viděl jak se podívala na vlastní tělo. „Říkala jsem ti, ať na mě nesaháš, chlapče. Měl jsi mě nechat zemřít. Nemohl jsi mě poslechnout? Proč muži tvého rodu nikdy neposlouchají?“