„Myslíš, že za to můžu já?“ zeptal se Royce. Vážně ta žena – pořád ještě měl problém s tím si přiznat, že je to opravdu Lori – předpokládala, že je nějaký čaroděj?
„Ne, ty hlupáku,“ řekla Lori. „To já tohle udělala. S tělem, které mi nedovolilo zemřít. Tvůj dotek, kohokoli z tvého rodu, stačil, aby to spustil. Měla jsem to vědět, když tě jako děcko vyplavila voda u vesnice. Měla jsem odejít. Neměla jsem zůstávat a přihlížet.“
„Viděla jsi můj příchod?“ zeptal se Royce. „Víš, kdo je můj otec?“
Vzpomněl si na postavu v bílé zbroji, kterou vídal ve snech. Na to, jak mu mistr na Rudém ostrově řekl, že mu ten neznámý muž, který ho zplodil, zachránil život. Royce o něm nic nevěděl, ale symbol vypálený v jeho dlani zřejmě patřil právě jemu.
„Vím toho dost,“ řekla Lori. „Tvůj otec byl velký muž. Nebo byl alespoň takový, za jaké ostatní lidé velké muže považují. Hodně bojoval, hodně vítězil. Předpokládám, že to byl velký muž i v jiných oblastech. Snažil se pomáhat lidem, jak jen mohl. Staral se, aby byli lidé pod jeho ochranou v bezpečí. Tahle tvoje hranice… něco takového by nejspíš také udělal. Je to statečné, správné a neskutečně hloupé.“
„Není hloupé chtít zachránit přátele před vranami,“ bránil se Royce a probodl Lori pohledem.
„Přátele?“ Na okamžik se zamyslela. „Předpokládám, že po pár letech by z některých z nich možná přátelé byli. Pro mě je ale těžké se s někým opravdu spřátelit, protože vím, jak často většina lidí podlehne smrti. Pro tebe si taky přijde, pokud trváš na tom, že zažehneš signální oheň a dáš tak všem v okolí vědět, že vévodovi muži svoji práci neodvedli dostatečně dobře.“
Tohle Royce nenapadlo. Přemýšlel jen nad tím, jak pomoct lidem z vesnice, nad tím, co jim dlužil – nad tím jediným, co mohl udělat, když už přivodil jejich zkázu.
„Na tom nesejde,“ řekl. „Ať si přijdou.“
„Ano, rozhodně jsi syn svého otce,“ přikývla Lori.
„Víš, kdo byl můj otec?“ zeptal se Royce. „Prosím, řekni mi to. Prosím.“
Lori zavrtěla hlavou. „Myslíš, že bych dobrovolně urychlila všechno, co má přijít? Podle toho, co jsem viděla, bude smrti i tak dost. Řeknu ti tohle: podívej se na symbol, který neseš. A mám otázku. Dáš staré ženě náskok, než uděláš tu hloupost se zapálením ohně, kterou se chystáš udělat?“
Royce se zmocnil vztek. Mísil se s jeho zármutkem. „Copak tobě na těch lidech nezáleží? Prostě odejdeš a hotovo?“
„Je hotovo,“ opáčila Lori. „Smrt je definitivní. A neopovažuj se tvrdit, že mi na někom nezáleží. Viděla jsem věci, které… zatraceně, jaký to má smysl?“
Vrhla se k hranici, kterou Royce připravil. Mumlala slova v jazyce, který mu rval uši. Z hranice se vyvalila oblaka kouře a objevily se první záblesky ohně.
„Cítíš se teď líp?“ obořila se na něj. „Podařilo se mi to neudělat, když mě ten chlap bodnul. Chtěla jsem dovolit vlastní smrt. Ne, že bych měla sílu na něco jiného, vzhledem k mému věku. A teď jsi mě přinutil to udělat během pár minut. Nejraději bych tě proklela!“
Royce musel uznat, že její vztek byl vskutku pozoruhodný. Bylo v něm něco téměř nadpozemského. Přesto se ještě musel na něco zeptat.
„Měla… měla jsi moc ty lidi zachránit, Lori?“
„Chceš tvrdit, že je to moje vina?“ obořila se na něj. Kývla k místu, kde začínal plápolat oheň. „Magie nespočívá v tom, že vyvoláš ohnivou stěnu nebo blesky z nebe, Royci. S dostatečně dlouhým rituálem bych možná dokázala udělat něco, čím bych tě ohromila. Za současných okolností ale nezvládnu víc než to, co jsem teď udělala. A teď jdu. Nesnaž se mě zastavit, chlapče. Už takhle mi způsobíš dost problémů.“
Obrátila se a Royce na okamžik uvažoval, jestli by ji neměl zastavit. Něco ho ale od té myšlenky odradilo. Místo toho se jen díval do rozrůstajícího se ohně. Ten zatím plápolal stále jasněji a zdálo se, jako by měl brzy spálit celý svět.
Royce stál téměř nehnutě. Přemýšlel nad všemi těmi lidmi, které měl strávit oheň. Chtěl je uctít alespoň tak, že bude přihlížet posledním okamžikům, kdy jsou jejich těla ještě na světě. Žár byl stále větší, plameny stoupaly a klesaly pod poryvy větru. Royce měl pocit, jako by poslouchal nějakou zvláštní skladbu.
Skrz plameny něco proletělo. Pohybovalo se to mezi nimi, jako by je to ani necítilo. Royce poznal obrys jestřábů, kteří občas létali v okolí. Tenhle ale působil zvláštně. Jeho opeření bylo černé a rudé. V pohledu, který upíral na Royce bylo něco podivně inteligentního.
Royce podvědomě natáhl ruku, jako to viděl u sokolníků, a pták mu přistál na předloktí. Pomalu mu přelezl na rameno. Otevřel zobák a ozval se Loriin hlas.
„Ten pták je dar, i když snad ani bohové nevědí, proč ti ho dávám. Uvidím, co uvidí ona. Řeknu ti, co budu moct. Bude tvýma očima a tomu, co má přijít, zabrání v tom, aby to bylo ještě horší.“
„Cože?“ nechápal Royce. „Jak to myslíš?“
Odpověď ale nedostal. Jestřábice zaskřehotala a vyrazila do vzduchu. Na okamžik viděl Royce oheň hluboko pod sebou. Obrovský ohnivý kruh vypadal z výšky tak malicherně…
S trhnutím přišel k sobě a natáhl ruku, aby mohla jestřábice přistát. Ta se snesla dolů, jako by se nic nestalo. Royce na ni udiveně hleděl. V jejím oku viděl odlesk plamene, který dával jasně najevo, že nejde o obyčejnou jestřábici.
„Jiskra,“ řekl Royce. „Budu ti říkat Jiskra.“
* * *
Royce stál celou noc s Jiskrou na rameni. Nevšímal si přitom bolesti v nohách ani těle. Bojoval s nutkáním se pohnout. Stáli na hlídce u hořícího ohně. Jestřábice občas vzlétla a vyhřívala se v horkém vzduchu, který stoupal z hranice.
Royce se ale nepohnul. Měl pocit, že to dluží těm mrtvým.
Nakonec se nad obzorem vynořilo slunce a v tu chvíli si Royce všiml mužů a žen na okraji lesa poblíž vesnice. Obrátil se k ním a zapotácel se. Nohy ho po tak dlouhém, nehnutém stání nechtěly poslouchat. Pokud to byli vévodovi lidé, byl už teď mrtvý. Přesně tak, jak mu předpověděla Lori.
Royce zachytily silné ruce a on teď některé z lidí poznal. Byli to přátelé z vesnice. Někteří z vesnic v okolí. Dál ve vévodství. Všichni byli zhruba v jeho věku. Někteří na sobě měli lesnickou uniformu, jiní prostě to, co jim zrovna přišlo pod ruku. A všichni byli ozbrojení.
Royce poznal jednoho z chlapců, kteří ho udrželi ve stoje. Byl to mladík jménem… Hendrik, tak to bylo?
„Co tady děláte?“ zeptal se jich Royce. Zadíval se na ty, kteří pocházeli z jeho vesnice. „Myslel jsem…“
„Některým se podařilo utéct,“ vysvětlil Hendrik. Byl o hlavu vyšší než Royce. Pár lidí si dělalo legraci, že má v sobě krev obrů z pohádek, jinak by tolik nevyrostl. „Slyšeli jsme, co se stalo a když jsme viděli oheň, zamířili jsme sem.“
„To, co jsi udělal. To s tou hranicí a noční hlídkou…“ pronesla dívka s krátkými rudými vlasy. Royce si vzpomněl, že se jmenuje Matilda. „Bylo to správné, chápeš?“
Royce přikývl, protože ji chápal. Teď už dokázal stát i bez podpírání. Rozhlédl se po lidech kolem.
„Ale proč tu jste?“ zeptal se.
„Chceme ti pomoct,“ pronesl Hendrik, jako by to bylo naprosto jasné.
„Pomoct mi?“ zeptal se Royce. „Pomoct mi s čím?“
„Pomoct ti svrhnout vévodu,“ vysvětlila Matilda. „Slyšeli jsme, co jsi dokázal v jámě a vévodstvím zmítá povstání. Chceme ho být součástí. Chceme pomoct.“
Royce začal vrtět hlavou. Chtěl jim říct, že nechtěl zažehnout povstání. Nechtěl zabít vévodu. Pak si vzpomněl na lidi, kteří zemřeli v jeho vesnici. Na toho, kdo je musel poslat. A věděl, že by to byla lež. Chtěl, aby byl nový vévoda po smrti. Chtěl zabít muže, který zavraždil jeho rodiče a pak kolem něj prošel, jako by se nic nestalo.
„Bude to nebezpečné,“ řekl Royce. „Většina z vás… nejste bojovníci.“
„Bude to nebezpečnější než sedět doma a čekat, až si nějaký šlechtic řekne, že se mi určitě líbí?“ opáčila Matilda.
„Nebezpečnější než nebýt šlechtic, když se rozhodnou zaútočit na vesnici?“ dodal Hendrik. „Bojovat se naučíme. Můžeš nás to naučit ty. A pak…“
A pak už nebudou jen chátra, to Royce dobře věděl. Budou přesně to, co potřebuje, pokud chce porazit Altfora a jeho muže. Bude z nich armáda.