„Pro tebe ne.“
„Pamatuj, kde je tvé místo, Thane,“ vyštěkl Lucious.
„Aha, já své místo znám,“ pronesl Thanos temným hlasem. „Oba ho známe, že ano?“
Lucious sebou při těch slovech lehce trhnul. I když to Thanos nevěděl jistě, tímhle se mu to potvrdilo: Lucious znal Thanův původ. Věděl, že jsou nevlastní bratři.
„Proklínám tebe i tvé manželství,“ pronesl Lucious nenávistně.
„Prostě žárlíš,“ odpověděl mu Thanos. „Vím, že jsi chtěl Stephanii pro sebe, a teď jsem to já, kdo se s ní žení. To já jsem zůstal v Aréně a ty jsi utekl. To já jsem bojoval na Haylonu. Oba víme, kdo jsem. Takže, co vlastně zbývá pro tebe, Lucie? Jsi obyčejný hrdlořez, před kterým potřebují lidé Delosu ochranu.“
Thanos uslyšel zapraštění a sledoval, jak Lucious svírá svůj křišťálový pohár stále pevněji, až ho nakonec rozdrtil.
„Rád chráníš lůzu, že?“ pronesl Lucious. „V tom případě pomysli na tohle: zatímco sis plánoval svatbu, já jsem ničil vesnice. A budu v tom pokračovat. Popravdě, zatímco ty budeš zítra ráno ležet na svatebním loži, já už budu na cestě k další vesnici, abych naučil další bandu vesničanů, jak se mají chovat. A není nic, co bys s tím mohl udělat. Ať už si o sobě myslíš cokoli.“
Thanos měl chuť Lucia udeřit. Chtěl ho udeřit a mlátit do něj tak dlouho, dokud by z něj nezbyla jen hromada krvavých cárů na mramorové podlaze. V tu chvíli ho však za paži uchopila Stephania. Její tanec právě končil.
„Ale Lucie, dávej pozor, rozlil jsi víno,“ pronesla s úsměvem. „To se přeci nedělá! Ale počkej, jedna z mých služebných ti přinese nové.“
„Dojdu si sám,“ odpověděl Lucious s obvyklou nezdvořilostí. „Přinesly mi tohle a podívej se, jak to dopadlo.“
Vyrazil pryč a jen stisk Stephaniiny dlaně přiměl Thana, aby zůstal stát a nevyrazil za ním.
„Nech to být,“ pronesla Stephania. „Už jsem ti říkala, že jsou i jiné a lepší možnosti. A skutečně jsou. Věř mi.“
„Nemůže mu projít všechno, co udělal,“ nedal se Thanos.
„A taky neprojde. Ale podívej se na to takhle,“ řekla. „S kým chceš raději strávit večer? Se mnou nebo s Luciem?“
Thanos se musel usmát. „S tebou. Rozhodně s tebou.“
Stephania ho políbila. „Správná odpověď.“
Thanos cítil, jak její ruka vklouzla do jeho a jak ho táhne směrem ke dveřím. Ostatní šlechtictvo je nechávalo projít. Občas zaslechli vtípek na téma, co se bude dít dál. Stephania vedla a Thanos ji následoval. Nechal ji, aby ho dovedla do jeho komnat. Rozrazili dveře a zamířili přímo do ložnice. Tam se k němu obrátila, své ruce mu ovinula mu ruce kolem krku a dlouze ho políbila.
„Lituješ něčeho?“ zeptala se Stephania a o krok ustoupila. „Jsi rád, že sis mě vzal?“
„Jsem moc rád,“ ujistil ji Thanos. „A co ty?“
„Já dostala vše, co jsem kdy chtěla,“ odpověděla Stephania. „A víš, co chci teď?“
„Co?“
Thanos ji sledoval, jak si sáhla za záda a jak z ní se zavlněním sklouznuly šaty.
„Tebe.“
***
Thanos se vzbudil ve chvíli, kdy se skrz okno prodraly první sluneční paprsky. Vedle sebe cítil horké Stephaniino tělo. V noci přes něj přehodila ruku a spala přitulená. Thanos se usmál. Znovu ucítil vlnu lásky, kterou k ní cítil. Právě teď se cítil tak šťastný, jako už dlouho ne.
Kdyby neslyšel klapot podkov a řehtání koní, možná by se těsněji přitulil ke Stephanii a znovu usnul. Nebo by ji probudil polibkem. Teď ale vstal a zamířil k oknu.
Právě včas, aby viděl Lucia, jak odjíždí z hradu. Jel v čele skupiny vojáků, prapory se jim třepotaly nad hlavami, jako by to byla nějaká rytířská výprava za slávou, a ne řeznická výprava chystající se zničit bezbrannou vesnici. Thanos hleděl na Lucia, pak na postel, ve které ještě stále spokojeně spala Stephania.
Tiše se začal oblékat.
Nemohl jen tak čekat. Nemohl, dokonce ani kvůli Stephanii ne. Mluvila o lepších možnostech, jak se vypořádat s Luciem, ale co by to obnášelo? Zdvořilosti a pozvání na víno? Ne. Musel Lucia zastavit, čím dříve, tím lépe. A byl jen jediný způsob, jak to provést.
Thanos tiše vyklouzl z místnosti. Dával si pozor, aby neprobudil Stephanii. Jakmile věděl, že je vše v pořádku, rozběhl se ke stájím a už z dálky volal na sloužícího, aby mu přinesl zbroj.
Nastal čas servírovat spravedlnost.
KAPITOLA DRUHÁ
Berin cítil vzrušení a napětí panující ve vzduchu už od chvíle, kdy vstoupil do tunelů. Procházel s Ankou a Sartem klikatými podzemními chodbami, míjeli společně stráže, které na pozdrav skláněly hlavu. Míjeli další rebely, kteří se hemžili sem a tam. Prošli Strážcovou branou a Berin okamžitě ucítil, že se nálada mezi povstalci změnila.
Teď měli všichni pocit, že by konečně mohli zvítězit.
„Tudy,“ upozornila je Anka a mávla rukou k jednomu ze stanovišť. „Ostatní nás už čekají.“
Procházeli chodbami vytesanými přímo v hrubé skále. Všechny vypadaly, jako by tu byly odjakživa. Staré Trosky Delosu hluboko v podzemí. Berin přejížděl rukou po holém kameni a obdivoval jeho pevnost tak, jak to dokáže jen kovář. Přemýšlel, jak dlouho už tu tyto chodby jsou a kdo je asi vybudoval. Možná tu byly už v době, kdy se kolem procházeli Prastaří. Mnohem dříve, než kdokoli z živých pamatuje.
S tou myšlenkou se jeho vzpomínky obrátili k dceři, kterou ztratil.
Ceres.
Z přemýšlení ale Berina vytrhlo řinčení kladiv a náhlý závan horka z výhně, který ho zasáhl, když procházeli kolem jedné odbočky. Viděl tam tucet mužů, kteří se pachtili u kovadlin a snažili se vyrábět nové hrudní pláty a krátké meče. Připomnělo mu to jeho starou kovárnu a přiválo zpět vzpomínky na dobu, kdy jeho rodina ještě byla celá a pohromadě.
Zdálo se, že výjev přitáhl i Sartovu pozornost.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se ho Berin.
Sartes přikývl.
„Taky mi chybí,“ odpověděl Berin a položil mu ruku na rameno. Bylo mu jasné, že Sartes myslí na Ceres, která se vždy ochomýtala kolem výhně.
„To nám všem,“ vmísila se do hovoru Anka.
Na okamžik tam všichni tři stáli a Berin věděl, že si všichni tři úplně přesně rozumí. Všichni věděli, jak moc pro ně Ceres znamenala.
Anka si povzdechla.
„Všechno, co můžeme dělat, je dál bojovat,“ dodala, „a pokračovat ve výrobě zbraní. Potřebujeme tě, Berine.“
Berin se pokusil vymanit ze zajetí vzpomínek.
„Dělají všechno tak, jak jsem jim vysvětlil?“ zeptal se. „Skutečně dostatečně žhaví kov, než ho zakalí? Pokud ne, nikdy nebude dost tvrdý.“
Anka se usmála.
„Po setkání se o tom budeš moct přesvědčit sám.“
Berin přikývl. Alespoň s tímhle jim mohl trochu pomoci.
***
Sartes šel po boku svého otce, následoval Anku dál kolem kovárny, hlouběji do tunelů. Bylo v nich víc lidí, než by si dokázal představit. Muži a ženy chystali zásoby, cvičili se zbraněmi, procházeli síněmi. Sartes v některých z nich poznával bývalé odvedence osvobozené ze spárů armády.
Nakonec došli do rozlehlého prostoru, ve kterém byly rozmístěny kamenné podstavce. Na těch zřejmě dřív stávaly sochy. Prostor byl osvětlený mihotajícími se svíčkami a Sartes v jejich světle uviděl vůdce povstalců. Už na ně čekali. Hannah, která byla původně proti útoku na armádu, se teď tvářila tak spokojeně, jako by ho sama vymyslela. Oreth, teď už jeden z hlavních Ančiných zástupců, se opíral o stěnu a potutelně se usmíval. Bývalý přístavní dělník Edrin stál téměř mimo dosah světla svíček, zatímco kupecký syn Yeralt se doslova koupal v jejich světle a jeho lesklé ozdoby házely odlesky do všech stran. Působil téměř dojmem, že mezi ně nepatří. Ostatní se mezi sebou bavili a vtipkovali.
Když k nim dorazil Sartes a ostatní, všichni ztichli. Sartes si všiml změny v jejich chování. Dřív naslouchali Ance téměř nedobrovolně. Teď, po podařeném přepadu, byl v jejich očích vidět respekt. Dokonce i Anka se teď v Sartových očích jevila víc jako vůdce. Kráčela vzpřímeněji a zdálo se, že si víc věří.
„Anka, Anka, Anka!“ začal Oreth a během chvilky se k němu přidali i ostatní, vyvolávali její jméno stejně, jako rebelové po bitvě.