Medvědovitá bestie se spustila na všechny čtyři a vyrazila na Ceres. Ta si zatím připravovala meč.
Bestie se nejprve dostala k padlému bojepánovi. Ceres by nejraději odvrátila zrak, ale nemohla si to dovolit. Muž vykřikl bolestí, když na něj stvůra zatočila. Neměl šanci se jí odvalit pryč z cesty. Obrovské pracky zaútočily a Ceres slyšela zapraskání hrudního plátu, který nevydržel jejich útok. Bestie rvala Ceresina předchozího soupeře a divoce při tom řvala.
Když zvedla hlavu, měla tesáky mokré a zbarvené jeho krví. Podívala se na Ceres, vycenila zuby a znovu vyrazila kupředu.
Ceres jen tak tak uskočila, a když ji bestie míjela, sekla po ní mečem. Stvůra zaječela bolestí.
Setrvačnost ale vytrhla Ceres meč z rukou. Ceres se zdálo, že kdyby meč nepustila, utrhl by jí ruce. S hrůzou sledovala, jak meč letí vzduchem, klouže po písku a mizí v jedné z děr.
Bestie uháněla dál a Ceres zoufale pátrala po něčem, co by mohla využít. Pohled jí padl na místo, kde v písku leželo zlomené kopí. Vrhla se k němu a v jediném pohybu sebrala polovinu kopí a současně se překulila bokem.
Potom zaklekla a viděla, že bestie znovu míří směrem k ní. Uvědomila si, že před bestií neuteče. Tohle byla její jediná šance.
Bestie do ní narazila takovou silou a rychlostí, že ji zvedla ze země. Nebyl čas přemýšlet. Nebyl čas se bát. Ceres zaútočila polovinou kopí a bodala s ní do stvůry znovu a znovu. Medvědovité pracky se kolem ní začaly svírat.
Bestie měla neskutečnou sílu. Ceres se jí ani v nejmenším nemohla vyrovnat. Sevření bylo stále silnější a Ceres čekala, že jí tlakem brzy prasknou žebra. Hrudní plát už se začal prohýbat. Ceres cítila, jak se jí pařáty zarývají do zad a do nohou. Vysílaly jí do těla šípy agonické bolesti.
Bestie měla příliš silnou kůži. Ceres ji kopím bodala znovu a znovu, ale zdálo se jí, že její údery neprochází až do masa, zatímco bestie svými pařáty její maso rvala bez problémů.
Ceres zavřela oči. Z posledních sil se pokusila využít sílu, kterou v sobě skrývala. Neměla ale ani nejmenší tušení, jestli to bude fungovat.
Cítila, jak se jí zmocňuje nová síla. Pak ji všechnu nasměrovala do kopí, které svírala v rukách, a kterým bodla do místa, kde doufala, že bude mít bestie srdce.
Bestie děsivě zaječela, vzepjala se a padla k zemi.
Dav zaburácel.
Ceres pálily všechny rány a škrábance. Vyhrabala se zpod bestie a roztřeseně se postavila na nohy. Shlížela na bestii, která měla její kopí stále vražené v srdci. Zvíře se chvíli zkoušelo převalit a kňučelo u toho vysokým tónem, který by Ceres čekala od mnohem menšího tvora.
Pak náhle strnulo a jeho agonie skončila. Netvor byl po smrti.
„Ceres! Ceres! Ceres!“
Aréna se znovu naplnila nadšenými výkřiky. Všude kolem skandovali lidé její jméno. Vznešení i chudí, zdálo se, že ji všichni povzbuzují. Všichni stejně ohromení jejím vítězstvím, všichni podlehli kouzlu okamžiku.
„Ceres! Ceres! Ceres!“
Uvědomila si, že se opájí jejich voláním. Bylo nemožné nenechat se strhnout jejich obdivnými výkřiky. Ceresino tělo pulzovalo v rytmu skandování, které naplňovalo vzduch kolem. Ceres pozvedla ruce, aby se mu naplno vystavila. Jako by volání davů bylo déšť, který z ní může smýt všechnu krev, všechnu bolest. Obracela se v pomalých kruzích a sledovala tváře všech, kteří o ní ještě včera ani neslyšeli, ale teď ji oslavovali, jako by byla jediná osoba světa, na které záleží.
Ceres se nechávala natolik unášet, že skutečně téměř nevnímala zranění, která utrpěla. Bolelo ji rameno, a když se ho dotkla, zbarvily se jí prsty krví, která ve slunečních paprscích zářila jasně rudou barvou.
Ceres chvíli zírala na rudě zbarvené prsty. Dav stále burácel jejím jménem, ale bušení jejího vlastního srdce bylo v jejích uších najednou mnohem hlasitější. Odtrhla pohled od krvavých prstů a nějakou dobu jí trvalo, než si uvědomila, že na dav kolem hledí z pokleku. Nevzpomínala si, kdy padla na kolena.
Koutkem oka zahlédla Paula, který k ní spěchal. Přišel jí ale tak vzdálený. Jako by s ní ani neměl nic společného. Z prstů jí kapala krev do písku a barvila ho do temně ruda. Ceres nikdy necítila takovou závrať, tak lehkou hlavu.
Poslední věc, kterou si uvědomila, bylo, že padá obličejem k zemi. Cítila, že už se nikdy nedokáže pohnout.
KAPITOLA DRUHÁ
Thanos pomalu otevřel oči. Připadal si zmateně. Cítil vlny, které se mu přelévaly přes kotníky. Pod sebou cítil hrubý bílý písek pláže Haylonu. Do úst mu občas vnikla slaná vodní tříšť, takže se mu těžko dýchalo.
Naklonil hlavu na stranu a rozhlédl se po pláži. Víc nezvládl. I prosté otočení hlavy ho stálo spoustu sil, upadal přitom do bezvědomí a zase se z něj probíral. Zdálo se mu, že v dálce vidí plameny a slyší divoké zvuky. Výkřiky a zvuk oceli narážející do oceli.
Ostrov, vzpomněl si. Haylon. Zahájili útok.
Tak proč leží v písku?
Chvíli trvalo, než mu bolest v rameni poskytla odpověď. Vzpomněl si a přitom se otřásl. Vzpomněl si na okamžik, kdy mu meč pronikl do těla. Útok do zad. Vzpomněl si na šok z toho, že ho Tajfun zradil.
Bolest se zažírala Thanovi do těla, prostupovala jím jako rozvíjející se květina. Každý nádech ho bolel. Zkusil zvednout hlavu – ale jen znovu upadl do bezvědomí.
Když se Thanos znovu probral, ležel v písku obličejem k zemi. Jediné, podle čeho poznal, kolik času uplynulo, byl stoupající příliv. Vlny se mu teď přelévaly kolem pasu a ne jen přes kotníky. Konečně se mu podařilo trochu zvednout hlavu a tak zjistil, že na pláži leží i další těla. Zdálo se, že celý svět je pokrytý mrtvolami. Ležely na bílé pláži, kam až jen dohlédl. Viděl muže v imperiální zbroji, kteří leželi zkroucení na místech, kde padli. Mezi nimi byli i obránci, kteří zahynuli při obraně svého domova.
Thanos vdechoval pach smrti a dělal, co mohl, aby nezvracel. Mrtvé ještě nikdo neroztřídil na přátele a nepřátele. Takové drobnosti můžou počkat, až bitva skončí. Dost možná, že tuhle práci Impérium nechá na přílivu. Thanos koutkem oka viděl, že ve vodě je krev, a hladinu prořezávaly hřbetní ploutve. Zatím žádní velcí žraloci, spíš mrchožrouti než lovci – ale jak velký by musel být žralok, aby Thana dokázal sežrat ve chvíli, kdy se příliv ještě zvedne?
Thana zachvátila panika. Snažil se vyškrábat vzhůru po pláži, dál od moře. I když byl svah mírný, připadalo mu to, jako by šplhal po svislé stěně. Když se přitahoval vzhůru, řval přitom bolestí. Dokázal se posunout možná o polovinu svojí výšky.
Znovu se ho zmocnila temnota.
Když se probral, ležel na boku. Skláněly se nad ním nějaké postavy. Byly tak blízko, že by se jich mohl dotknout, kdyby na to měl sílu. Nevypadaly jako imperiální vojáci, vlastně vůbec nevypadaly jako vojáci. Thanos strávil s vojáky dostatečně dlouhou dobu na to, aby je dokázal poznat. Byli to dva muži, jeden mladší a druhý starší, vypadali spíš jako farmáři, obyčejní lidé, kteří pravděpodobně uprchli z domovů, aby se vyhnuli násilí. Což ale neznamenalo, že nejsou nebezpeční. Oba drželi v rukách nože, Thanos přemýšlel, jestli jde o stejné mrchožrouty, jako byli žraloci v moři. Věděl, že se vždy najde někdo, kdo po bitvě okrádá mrtvé.
„Tenhle ještě dejchá,“ pronesl první z nich.
„To vidim. Prostě ho podřízni a je vyřešeno.“
Thanos se napjal. Připravoval se na souboj, i když nebylo nic, co by mohl udělat.
„Podívej se,“ ozval se mladší. „Někdo ho bodl do zad.“
Thanos viděl, že se při tom starší muž lehce zamračil. Prošel kolem Thana a ztratil se mu ze zorného pole. Thanos se ubránil výkřiku, když se muž dotkl místa, ze kterého ještě stále proudila krev. Byl imperiálním princem, nehodlal ukázat slabost.
„Asi máš pravdu. Pomoz mi ho zvednout, ať se k němu nedostanou žraloci. Ostatní to budou chtít vidět.“