Byl to okamžik jeho vítězství. Víc než to. Byl to okamžik, ke kterému Ulren směřoval celé roky. A teď byl tady a bylo skutečně zvláštní konečně usednout na místo Prvního kamene. Cítit pod rukama tvrdou žulu.
„Už jsem převzal Irrienova aktiva,“ oznámil Ulren. Mávl rukou Borionovým směrem. „Ale vy si klidně rozdělte ta jeho.“
Udělají to. Ulren o tom ani v nejmenším nepochyboval. Konec konců, tohle bylo jeho město.
„A samozřejmě budeme potřebovat Čtvrtý a Pátý kámen,“ doplnil Ulren.
Chtěl je tím navést, aby se posunuli o pozici výš. Ani jeden z nich to ale neudělal. Ponechali si místa, která si vybojovali, a nechali tak pozici Druhého kamene neobsazenou. Ulren si nebyl jistý, co si o tom má myslet. Příliš se mu to nezamlouvalo, i když chápal, že je k tomu vede strach. Nezpochybňovali jeho novou pozici, ale současně dávali najevo, že věc nepovažují za uzavřenou a že se nechystají jen tak podpořit jeho nové uspořádání.
Drželi se zpátky, jako se on držel zpátky, když se k moci dostal Irrien.
A co víc, chovali se, jako by to ještě nebyl konec.
KAPITOLA ŠESTÁ
Stephania se probrala a jediné, co vnímala, byla bolest. Zdálo se jí, jako by se celý svět smrštil do koule, která jí bolestivě svírala břicho. Měla pocit, jako by ji někdo rozerval na kusy… ale pak si uvědomila, že ji někdo skutečně rozřízl.
Už jen ta myšlenka ji přinutila znovu křičet, tentokrát tu ale nebyli žádní kněží ani válečníci, aby ji slyšeli. Jen nebe nad hlavou rozmazané závojem slz. Stephania si uvědomila, že ji vyvlekli někam ven, aby ji tam nechali zemřít.
Stálo ji spoustu sil zvednout hlavu a rozhlédnout se.
Když to udělala, okamžitě zalitovala. Všude kolem, kam až oko dohlédlo, se rozprostíraly haldy odpadků. Střepy hliněného nádobí, zvířecí kosti, sklo a spousta dalšího. Všechna městská špína se rozkládala na zdánlivě nekonečné pláni zoufalství.
V tu chvíli ucítila nepříjemný zápach, hutný a zdrcující. Uvědomila si, že v něm cítí i pach smrti, a všimla si pohozených těl. Ležela tu opuštěná, jako by o nic nešlo. Měla pocit, že v dálce vidí pohřební ohně. Pochybovala, že jde o elegantní pohřební hranice, nejspíš to byly jen jámy v zemi, do kterých se vhazovala čerstvá těla.
Stephania už věděla, kde je. Šlo o smetiště za městem, kde končila většina odpadků a kde ti nejchudší z nejchudších pátrali po jakýchkoli zbytcích, které mohli využít. Obvykle zde končila těla těch, kteří si nemohli dovolit pohřeb, případně oběti zabijáků.