Thanos přikývl. Viděl zranění, které První kámen způsobil jejich příteli. Akila přežil hlavně díky síle své vůle a potřeboval skutečného léčitele. A potřeboval ho co nejdřív.
„Kam tedy?“ zeptal se Thanos.
Ceres na něj pohlédla, pak se podívala po ostatních. Stále ještě vypadala, že ji děsí její vlastní slova.
„Je jen jedno místo,“ pronesla. Zvýšila hlas, aby ji slyšeli všichni lidé na lodi. „Musíme plout na Haylon.“
Její otec i bratr okamžitě zakroutili hlavami. Dokonce i někteří bojepáni vypadali nespokojeně.
„Na Haylonu nebudeme v bezpečí,“ pronesl Berin. „Když padl Delos, bude to jejich další cíl.“
„Pak jim musíme pomoct s obranou,“ nedala se Ceres. „Možná nám v tom tentokrát nebude nikdo bránit.“
To byla správná poznámka. Delos padl kvůli mnoha důvodům – obrovské šeropelské flotile, lidem, kteří nezůstali a nebojovali, kvůli nedostatku stability způsobeném Stephaniiným převratem. Možná to na Haylonu dopadne jinak.
„Haylon už nemá flotilu,“ podotkl Thanos. „Většinu svých lodí kvůli mně poslali na pomoc Delosu.“
Trápil ho kvůli tomu pocit viny. Kdyby nepřemluvil Akilu, aby jim pomohl, spousta dobrých lidí by byla stále naživu a Haylon by měl prostředky na vlastní obranu. Jeho přítel by neležel zraněný na palubě a nečekal na záchranu.
„My… sami jsme se rozhodli jít,“ ozval se Akila ze svého místa.
„A pokud nemají flotilu, je to jen o důvod víc jim pomoct,“ prohlásila Ceres. „Vy všichni, přemýšlejte. Je to jediné přátelské místo v širokém okolí. Odrazilo Impérium, když bylo tak silné, že se Šeropel neodvážil ho napadnout. Potřebuje naši pomoc. Stejně tak i Akila. Plujeme na Haylon.“
Proti tomu nemohl Thanos nic říct. A co víc, viděl, že ostatní se k jejímu nápadu přidávají. Ceres už byla taková. To její jméno přivedlo Kostěje, ne jeho. Byla to ona, kdo dokázal přesvědčit muže lorda Westa a všechny rebely. Pokaždé, když to udělala, ohromovala ho tím.
Stačilo to k tomu, aby ji Thanos následoval kamkoli chtěla jít – ať už na Haylon nebo kamkoli jinam. Snahu najít svůj původ mohl prozatím odložit. Záleželo jedině na Ceres. Na Ceres a na tom, aby zabránili škodám, které by Šeropel způsobil, pokud by se začal roztahovat i mimo Delos. Jak slyšel v přístavu v Závětří, nemělo jít o obyčejný rychlý nájezd.
„Pokud ale chceme do Haylonu,“ podotkl Sartes, „je tu jeden problém. Abychom se tam dostali, museli bychom proplout šeropelskou flotilou. Je to přece směr, odkud připlouvá, ne? A nemyslím si, že jsou všichni v delosském přístavu.“
„Nejsou,“ souhlasil Thanos a vzpomněl si na to, co viděl v Šeropelu. Byly tam celé flotily lodí, které se teprve chystaly vyplout do Impéria. Flotily, které sloužily ostatním kamenům a které čekaly, až jak se situace vyvine, nebo shromažďovaly zásoby, aby se mohly zúčastnit plenění.
Jestliže se pokusí se svojí malou lodí plout přímo na Haylon, budou je šeropelské síly ohrožovat. Proplout bez povšimnutí by jim pomohla jen náhoda a Thanos si nebyl jistý, jestli by Ceres dokázala zopakovat jejich trik se zmizením.
„Budeme muset plout oklikou,“ řekl. „Budeme se držet pobřeží, než se dostaneme mimo trasy, kterými by mohli plout, a pak se přiblížíme k Haylonu z opačné strany.“
Viděl, že ostatní nejsou z té myšlenky zrovna nadšení, a Thanos chápal, že to není jen kvůli tomu, že jim to zabere víc času. Věděl, co to znamená.
Jeva to pronesla nahlas.
„Když poplujeme tudy, budeme muset skrz Příšeří úžinu,“ řekla. „Možná by bylo lepší riskovat střetnutí s Šeropelem.“
Thanos zavrtěl hlavou. „Jakmile si nás všimnou, dostanou nás. Takhle budeme mít alespoň šanci se jim vyhnout a proplout bez povšimnutí.“
„Ale taky budeme mít šanci, že nás něco sežere,“ podotkla Kostějka.
Thanos pokrčil rameny. Žádná lepší možnost nebyla. Neměli čas plout jinam a nebyla ani žádná lepší cesta, kudy se tam dostat. Mohli buď riskovat plavbu Příšeří úžinou nebo jen tak sedět s rukama v klíně a čekat, až Akila zemře. A Thanos se rozhodně nechystal nechat svého přítele jen tak zemřít.
Ceres to zřejmě cítila podobně.
„Tak tedy Příšeří úžina. Vytáhněte plachtu!“
KAPITOLA PÁTÁ
Ulren, Druhý kámen, se blížil k pětiboké věži s chladným odhodláním muže, který naplánoval vše, co se bude v nejbližší době dít. Všude kolem vířil prach a popel ve svém obvyklém nekonečném tanci a nutil Ulrena si odkašlat nebo alespoň zakrýt ústa. Ulren to ale neudělal. Teď musel působit silně.
U dveří stáli strážní, jako vždy. Platilo je všech Pět kamenů, ale ve skutečnosti to byli Irrienovi muži. Proto před Ulrenem zkřížili svá kopí, aby mu, jako nižšímu kameni, připomněli, kde je jeho místo.
„Kdo přichází?“ zeptal se jeden.
Ulren se pousmál. „Nový První kámen Šeropelu.“
Na okamžik měl možnost si vychutnat šok v jejich očích. Pak z prachu vystoupili jeho muži a pozvedli kuše. Ulren neměl brutální sílu, kterou vládl Irrien, stejně tak neměl prohnané špiony jako Vexa, neměl Kasovo bohatství, ani vznešené Borionovy přátele. Měl ale dost jiných prostředků a teď, konečně, měl i odvahu je použít.
Líbil se mu pohled na letky šipek trčících z hrudí strážných. Po tom, co ho tolikrát zadrželi, cítil uspokojení z jejich smrti. Byla to drobnost, ale právě teď nastal okamžik, kdy si mohl takové drobnosti vychutnávat. Nastal okamžik, kdy se zmocní všeho, co kdy chtěl.
Pomocí svého klíče otevřel dveře a vstoupil do světla lamp ve věži. Co o městě vypovídalo to, že vzduch plný lampového kouře byl pořád lepší než vzduch venku? Přesto dnes Ulrenovi kouř voněl sladce.
„Rychle a nemilosrdně,“ řekl ženám i mužům, kteří ho následovali.
Jeho lidé se rozptýlili. Ostří zbraní měli začerněná sazemi, aby se neleskla. Když se jednou chodbou přiblížili strážní, zaútočili na ně a tiše je odstranili. Ulren se nezastavil, aby sledoval probíhající násilí a smrt. Právě teď na ničem z toho nezáleželo.
Vyrazil po zdánlivě nekonečně dlouhém schodišti vedoucím do nejvyšší komnaty. Stejnou cestou šel už tolikrát, ale vždy tam přicházel jako někdo podřízený. Druhý, třetí nebo i hůř. Ve městě, kde První z Pěti byla jediná pozice, na které opravdu záleželo.
V Ulrenových očích to byl skutečně krutý vtip. Všichni bojovali o možnost dostat se nahoru. Pět jich mělo pracovat ve vzájemné shodě, ale přitom všichni věděli, že První kámen je nejmocnější. Ulren se snažil stát Prvním kamenem, co si pamatoval.
Dával si pozor, i když si myslel, že mu tato pozice vždy náležela. Postupně získával moc, začal s rodinnými pozemky a časem k nim získával další. Staral se o své prostředky podobně, jako se zahradník stará o cennou květinu. Byl trpělivý, velice trpělivý. Vypracoval se až těsně k pozici Prvního kamene.
A pak se objevil Irrien a Ulren musel být znovu trpělivý.
Jak stoupal po schodech, kolem pokračovalo zabíjení. Služebníci v barvách Prvního kamene umírali, padali pod údery mečů Ulrenových lidí. Žádné zaváhání, žádné slitování. Šeropel byl zemí, kde dokonce i nevinně vypadající otrokyně mohla skrývat dýku a jen čekat na svoji příležitost.
Ze stínů vyrazil voják, Ulren s ním začal zápasit a snažil se získat převahu.
Muž byl silný, i když proti Ulrenovi hrál jeho věk. Cítil, že ho tělo bolí v místech, do kterých dříve, při zápasech v ringu, směle přijímal rány. Uvědomoval si, že otrokyně, které s ním dříve chodily téměř dobrovolně, teď odvracejí své zraky a skrývají zhnusení a zděšení. Také se mu stávalo, že vešel do místnosti a vlastně ani nevěděl, co tam chce dělat.
Neztratil ale nic ze svojí lstivosti. Využil setrvačnost útočícího muže, nastavil mu nohu a vší silou do něj strčil. Voják se zakymácel, klopýtl a pak se po hlavě zřítil ze schodů. Ulren si ho dál nevšímal, nechal ho svým válečníkům. Stačilo, že nepůsobil jako slaboch.