Mohla by to být pravda? Nebo to byla pouhá slova bláznivé ženy?
Ceres se rozhlédla a uviděla Sarta držícího koš jídla. Pusu už měl nacpanou chlebem tak, že ani nemohl kousat. Nabídl jí. Viděla v koši pečivo, ovoce a zeleninu. Bylo toho tolik, že málem zahodila svoje odhodlání. Za normálních okolností by se na jídlo nakonec vrhla.
Ale teď z nějakého důvodu ztratila chuť k jídlu.
Čekala na ni budoucnost.
Osud.
*
Cesta domů trvala téměř o hodinu déle, než bylo obvyklé, a všichni celý zbytek cesty mlčeli. Každý z nich se ponořil do vlastních myšlenek. Ceres se mohla jen dohadovat, co si lidé, na kterých jí záleželo nejvíc na světě, o ní mysleli. Pořádně ani nevěděla, co si o sobě má myslet ona sama.
Vzhlédla a spatřila jejich skrovný domov. Vzhledem k tomu, jak ji bolela hlava a záda, ji překvapilo, že dokázala ujít celou cestu.
Ostatní ji opustili už před nějakou dobou, bratři běželi napřed, aby doma pomohli otci, a Ceres sama překročila rozpraskaný práh. Připravovala se na nejhorší a doufala, že se nesetká s matkou.
Vstoupila do horké místnosti. Došla k matčině posteli a sebrala malou lahvičku s alkoholem, kterou matka pod postelí schovávala. Odzátkovala ji a doufala, že nepoužije tolik alkoholu, aby si toho matka všimla. Připravila se, že to bude štípat, rozhrnula košili a nalila si alkohol na záda.
Vzápětí vykřikla bolestí. Zaťala pěst a opřela se hlavou o zeď. Zdálo se jí, jako by v ranách po drápech cítila tisíce žihadel. Připadalo jí to, jako by se její čerstvá zranění neměla nikdy uzdravit.
Dveře se prudce otevřely a Ceres se otřásla. S úlevou zjistila, že je to jen Sartes.
„Otec tě potřebuje vidět,“ pronesl.
Ceres si všimla, že má zarudlé oči.
„Co tvoje ruka?“ zeptala se a předpokládala, že brečel kvůli bolesti, kterou mu ruka způsobovala.
„Není zlomená, jen vymknutá,“ odpověděl. Přistoupil k ní blíž a tvář mu zvážněla. „Díky, dnes jsi mi zachránila život.“
Usmála se na něj. „Jak bych mohla dopustit, aby se ti něco stalo?“ pronesla.
Usmál se.
„Jdi za otcem,“ řekl. „Já zatím spálím tvoje šaty.“
Nevěděla, jak matce vysvětlí, že jsou její šaty náhle pryč, ale bylo jasné, že je skutečně musí spálit. Pokud by je matka viděla v současném stavu – zakrvácené a plné děr – nedokázala by Ceres ani domyslet, jak krutý trest by následoval.
Ceres vyšla ven a vydala se po cestičce ušlapané trávy k přístřešku za domem. Na jejich skromném pozemku už zbýval jen poslední strom – ostatní už pokáceli a spálili v krbu kvůli teplu za dlouhých zimních nocí. Jeho větve se teď rozkládaly nad domem jako ochranná síť. Kdykoli ho Ceres viděla, vzpomněla si na svoji babičku, která zemřela před dvěma lety. Právě její babička totiž tento strom zasadila, když byla ještě malá. Pro Ceres byl strom něčím, jako její vlastní chrám. A stejně tak i pro jejího otce. Když už to vypadalo, že život je nesnesitelně těžký, lehli si spolu poblíž babiččina stromu pod hvězdné nebe a otevřeli si navzájem svá srdce, jako by milovaná babička byla stále naživu.
Ceres vstoupila do přístřešku a s úsměvem pozdravila svého otce. Ke svému překvapení si uvědomila, že většina věcí z pracovního stolu byla pryč a že ve výhni nečekal na kovářské kladivo žádný meč. Ani si nevzpomínala, kdy naposledy viděla podlahu tak umetenou nebo zdi a strop bez nářadí.
Modré oči jejího otce se rozzářily přesně tak, jako vždy, když ji viděl.
„Ceres,“ řekl a vstal.
V uplynulém roce prorostly jeho vlasy a krátká bradka šedinami. Kruhy pod jeho milujícíma očima se zdvojnásobily. Dříve byl mohutný a téměř tak svalnatý jako Nesos. Nedávno si ale Ceres všimla, že začal ubývat na váze a jeho kdysi bezchybná postava ochabovala.
Došel k ní ke dveřím a položil jí mozolnatou ruku na záda.
„Pojď se mnou.“
Ceres se sevřela hruď. Když chtěl otec mluvit a současně jít, znamenalo to, že se s ní chce podělit o něco důležitého.
Bok po boku se vydali směrem za přístřešek na malé pole. Nedaleko se na nebi formovaly temné mraky, povíval teplý, rozechvělý vánek. Ceres doufala, že mraky přinesou déšť, tolik potřebný pro ukončení období sucha, které se teď zdálo nekonečné. Jejich příslib však mohl vyjít na prázdno, jako už tolikrát předtím.
Země pod nohama jim zapraskala. Půda byla vyschlá, rostliny zežloutlé, hnědé a mrtvé. Kousek země za jejich pozemky náležel králi Claudiovi. Už roky na něm ale nikdo nic nepěstoval.
Vystoupali na kopec za políčkem, kde zastavili. Otec se rozhlížel po krajině a mlčel. Ruce držel složené za zády. Pak se zahleděl na nebe a Ceresin strach se ještě prohloubil. Takhle se otec nikdy nechoval.
Nakonec promluvil. Zdálo se, že pečlivě volí slova.
„Někdy si nemůžeme dopřát ten luxus, abychom si zvolili svoji cestu,“ pronesl. „Musíme obětovat všechna naše přání kvůli našim milovaným. Někdy dokonce i sami sebe, když je to nutné.“
Povzdechl si a v dlouhém tichu, které rušil jen vanoucí vítr, slyšela Ceres i bušení vlastního srdce. Přemýšlela, kam tím otec míří.
„Co bych za to dal, abys mohla navždy zůstat dítětem,“ dodal s pohledem upřeným do nebes. Tvář se mu na chvíli zkroutila nevyslovenou bolestí, ale vzápětí se zase uvolnila.
„Co se děje?“ zeptala se Ceres a položila mu ruku na paži.
„Na chvíli budu muset odejít,“ odpověděl.
Ceres měla pocit, jako by se nemohla nadechnout.
„Odejít?“
Obrátil se k ní a pohlédl jí do očí.
„Víš dobře, že letošní zima a jaro byly obzvlášť tvrdé. Minulých několik let sucha také ničemu nepomohlo. Nevydělali jsme dost peněz na to, abychom přežili další zimu, a pokud nepůjdu, vyhladovíme k smrti. Vybral si mě jiný král, mám se stát jeho hlavním zbrojířem. Vydělám tak hodně peněz.“
„Ale vezmeš mě s sebou, že ano?“ vyhrkla rozhořčená Ceres.
Zachmuřeně zavrtěl hlavou.
„Musíš zůstat tady a pomáhat svojí matce a bratrům.“
To pomyšlení ji vyděsilo.
„Nemůžeš mě tu nechat s matkou,“ řekla. „To bys mi neudělal.“
„Promluvil jsem si s ní. Postará se o tebe. Bude hodná.“
Ceres si dupla, až kolem zavířil prach.
„Ne!“
Z očí se jí vyřinuly slzy a kutálely se jí po tvářích.
Otec se k ní o krůček přiblížil.
„Poslouchej mě dobře, Ceres. Palác pořád čas od času potřebuje meče. Ztratil jsem za tebe slovo, a pokud budeš dělat meče stejně dobře, jako jsem tě to učil, můžeš si sama něco vydělat.“
Kdyby něco vydělala sama pro sebe, byla by svobodnější. Zjistila, že se její drobné lehké ruce hodí, když je potřeba ozdobit ostří či jílce jemnými rytinami. Ruce jejího otce byly široké, prsty tuhé a neohrabané. Jen několik málo dalších lidí mělo stejně šikovné ruce jako Ceres.
Ale i tak zavrtěla hlavou.
„Nechci pracovat jako kovář,“ řekla.
„Máš to v krvi, Ceres. Máš ten dar.“
Zpupně zavrtěla hlavou.
„Já chci se zbraněmi bojovat,“ řekla, „ne je vyrábět.“
Sotva ta slova vypustila z úst, už jich litovala.
Otec se zamračil.
„Ty chceš být bojovnice? Bojepán?“ zavrtěl hlavou.
„Jednoho dne možná budou ženy moct bojovat,“ řekla. „Víš, že jsem cvičila.“
Obočí se mu starostlivě stáhlo.
„Ne,“ pronesl pevným hlasem. „To není tvoje cesta.“
Ceres pocítila zklamání. Cítila, jak se její naděje a sny o tom, že by se stala bojovnicí, při jeho slovech rozplývají. Věděla, že nechce být zlý – nikdy nebyl zlý. Byl to prostě fakt. A proto, aby přežili, musela i ona obětovat svoje sny.
Zadívala se do dálky na nebe, které pročísl blesk. O tři údery srdce později zaduněl hrom.
Že by si nevšimla, jak zoufalá byla jejich situace? Vždy předpokládala, že společně, jako rodina, vše zvládnou. Tohle ale vše měnilo. Teď tu nebude mít otce, na kterého se mohla spolehnout. Nikdo se nepostaví mezi ni a matku.
Po tvářích jí kanuly slzy a jedna po druhé padaly na vyprahlou půdu. Nehnutě stála na místě a přemýšlela. Měla by se řídit otcovou radou a vzdát se svých snů?
Náhle otec zpoza zad něco vytáhl, a když se Ceres podívala, co to je, viděla v jeho rukách meč. Přistoupil k ní blíž, aby si ho mohla prohlédnout.