Byl to úchvatný meč. Jílec byl z ryzího zlata, zdobila ho rytina hada. Čepel byla oboustranně broušená a vypadala, že je ukutá z nejkvalitnější oceli. I když Ceres nevěděla, kdo meč vyrobil, dokázala okamžitě říct, že se jedná o velmi kvalitní zbraň. Na čepeli byl vyrytý nápis.
Když se spojí meč se srdcem, přijde vítězství.
Ohromeně zírala na meč, ten pohled jí vyrazil dech.
„To jsi vykoval ty?“ zeptala se s očima přilepenýma k meči.
Přikývl.
„Podle seveřanského způsobu,“ odpověděl. „Ladil jsem ho tři roky. Jen samotná čepel má takovou cenu, že by nás všechny nasytila na celý rok.“
Pohlédla na něj.
„Tak proč ho neprodáš?“
Důrazně zavrtěl hlavou.
„To není důvod, proč jsem ho vytvořil.“
Přistoupil ještě blíž a k Ceresinu úžasu jí meč nabídl.
„Vyrobil jsem ho pro tebe.“
Ceres si údivem přitiskla ruku k ústům.
„Pro mě?“ zeptala se ohromeně.
Otec se široce usmál.
„Opravdu si myslíš, že bych zapomněl na tvé osmnácté narozeniny?“ odpověděl.
Cítila, jak se jí oči znovu plní slzami. Nikdy dřív nebyla tak dojatá.
Ale když si vzpomněla na to, co řekl dřív, o tom, že nechce, aby bojovala, cítila se zmateně.
„Ale stejně jsi tvrdil,“ přemýšlela, „že nechceš, abych cvičila.“
„Nechci, abys zemřela,“ vysvětloval. „Ale vidím, kam tě táhne srdce. A to je věc, kterou nemůžu změnit.“
Chytil ji za bradu a natočil jí hlavu tak, až se jejich oči setkali.
„Jsem za to na tebe hrdý.“
Podal jí meč, a když Ceres ucítila chladný kov v dlani, zdálo se jí, jako by se z meče stala součást jejího těla. Byl těžký tak akorát, jílec seděl v dlani, jako by podle ní byl vytvarován.
Všechny naděje, které v ní vyhasly, se teď znovu probudily k životu.
„Neříkej o něm matce,“ varoval ji otec. „Schovej ho někam, kde ho nenajde, jinak ho prodá.“
Ceres přikývla.
„Jak dlouho budeš pryč?“
„Pokusím se vás navštívit ještě, než napadne první sníh.“
„Ale to jsou měsíce!“ vyhrkla Ceres a o krok ustoupila.
„Je to něco, co musím udělat, abych –“
„Ne! Prodej meč. Zůstaň tu!“
Položil jí dlaň na tvář.
„Když prodám meč, pomůže nám to letos. A možná ještě napřesrok. Ale co pak?“ Zavrtěl hlavou. „Ne, potřebujeme dlouhodobé řešení.“
Dlouhodobé? Ceres si náhle uvědomila, že tahle otcova práce nebude jen na pár měsíců. Možná bude na celé roky.
Její sklíčenost se ještě prohloubila.
Přistoupil k ní, jako by to cítil, a objal ji.
Ceres si uvědomila, že mu vzlyká do ramene.
„Budeš mi chybět, Ceres,“ řekl jí přes rameno. „Jsi jiná než všichni ostatní. Každý den se budu dívat na nebe a budu vědět, že pod stejnými hvězdami jsi i ty. Budeš to dělat stejně?“
Nejdřív na něj chtěla křičet, říct mu: jak se opovažuješ mě tu nechat samotnou?
Hluboko v srdci ale cítila, že opravdu nemůže zůstat, a nechtěla mu to dělat ještě těžší, než už to bylo.
Po tváři jí skanula další slza. Popotáhla a pak přikývla.
„Každou noc se zastavím pod naším stromem,“ řekla.
Otec ji políbil na čelo a pak ji něžně objal. Zranění na zádech Ceres zabolela, jako by do ní někdo vrazil nůž, ale zatnula zuby a zůstala tiše.
„Mám tě rád, Ceres.“
Chtěla mu odpovědět, ale nedokázala se přimět, aby cokoli řekla – slova se jí zasekla v krku.
Pak si otec přivedl ze stájí koně. Ceres mu pomohla naložit jídlo, nářadí a další zásoby. Naposled ji objal a Ceres připadalo, jako by jí mělo smutkem puknout srdce. Přesto ale nedokázala vyslovit ani jediné slovo.
Otec vyskočil do sedla, pokývl Ceres na rozloučenou a pak pobídl koně, aby vyrazil.
Ceres ho sledovala a neúnavně mu mávala, až dokud nezmizel za vzdáleným kopcem. Jediný člověk, který ji kdy měl opravdu rád, byl teď pryč.
Na tvářích ji zalechtal z nebe padající déšť.
„Otče!“ vykřikla tak hlasitě, jak jen mohla. „Otče, mám tě ráda!“
Padla na kolena a sevřela si obličej do dlaní, snažila se zadusit vzlyky.
Život, jak věděla, už nikdy nebude takový, jako dřív.
KAPITOLA TŘETÍ
Ceres bolely nohy, plíce jí hořely, ale přesto stoupala vzhůru tak rychle, jak jen mohla. Snažila se nevylít ani kapku vody z věder, která nesla. Za normálních okolností by se zastavila a odpočinula si, ale matka vyhrožovala, že pokud Ceres nepřinese vodu před rozbřeskem, nedostane snídani. Pokud nedostane snídani, bude o hladu až do večeře. Bolest ji stejně moc nezajímala. Alespoň odváděla její mysl od vzpomínek na otce a od toho, jak se vše po jeho odchodu zhoršilo.
Slunce si pomalu klestilo cestu nad Alvažské hory v dálce, malovalo oblaka růžovozlatou barvou a měkký vítr ohýbal žlutou trávu po obou stranách cesty. Ceres zhluboka vdechovala svěží ranní vzduch a nutila se do rychlejšího kroku. To, že jejich studna vyschla, nebrala matka jako dostatečnou omluvu pro to, že voda dorazí později. Ani to, že u druhé studny, půl míle vzdálené, se stála dlouhá fronta. Ceres se nezastavila, dokud se nedostala až na vrchol kopce. Jakmile na něj dorazila, zůstala stát na místě. Pohled, který se jí naskytnul, ji překvapil.
V dálce samozřejmě viděla jejich dům – před ním ale stál bronzový vůz. U něj stála její matka a bavila se s neskutečně tlustým mužem. Ceres v životě neviděla nikoho, kdo by byl jen z poloviny tak rozložitý. Měl na sobě vínovou plátěnou tuniku a červený sametový klobouk. Obličej mu pokrývaly husté šedivé vousy. Ceres uvažovala, kdo to může být. Že by nějaký obchodník?
Její matka na sobě měla nejlepší šaty – zelené, se sukní až na zem. Koupila si je před několika lety za peníze, za které si měla Ceres koupit nové boty. Nedávalo to smysl.
Ceres váhavě vyrazila z kopce dolů. Neustále je po očku sledovala, a když viděla, že muž předává matce těžký kožený měšec, všimla si, jak se matčina vyhublá tvář rozzářila. To v ní vzbudilo zvědavost. Že by se na ně usmálo štěstí? Bude se otec moct vrátit domů? To pomyšlení ji povzbudilo, i když si nedovolila cítit jakékoli nadšení až do doby, než si bude jistá, co se děje.
Když se Ceres přiblížila k domu, obrátila se k ní její matka a mile se na ni usmála. Ceres v tu chvíli ucítila v žaludku podivný pocit. Naposledy, když se na ni matka usmála tímhle způsobem – s rozzářenýma očima a lesknoucími se zuby – dostala Ceres výprask.
„Dceruško, drahoušku,“ pronesla matka přeslazeným hlasem a rozpřáhla ruce s úsměvem, při kterém Ceres tuhla krev v žilách.
„Tohle je to děvče?“ zeptal se muž s dychtivým úsměvem. Tmavé korálkovité oči se mu při pohledu na ni rozšířily.
Teď z blízka Ceres viděla každý záhyb a vrásku na tlusťochově kůži. Jeho široký plochý nos vypadal, jako by zakrýval celý jeho obličej, a když si muž sundal klobouk, odrážela jeho upocená holá hlava sluneční paprsky.
Matka přitančila k Ceres, vzala jí vědra z rukou a postavila je na spálenou trávu. Už tohle samotné gesto svědčilo o tom, že je něco příšerně špatně. Ceres cítila, jak se jí v hrudi zvedá vlna děsu.
„Představuji ti svoji radost a pýchu, moji jedinou dceru, Ceres,“ pronesla její matka a předstírala, že si otírá z oka slzu, která tam ale ve skutečnosti nebyla. „Ceres, tohle je lord Blaku. Prokaž úctu svému novému pánovi.“
Ceres ucítila bodnutí strachu. Zhluboka se nadechla a pohlédla na matku, která stála k lordovi zády. Ta se na ni usmála tak zle, jak jen mohla.
„Svému pánovi?“ zeptala se Ceres.
„Aby zachránil naši rodinu před krachem a veřejnou ostudou, nabídl milostivý lord Blaku tvému otci a mně výhodný obchod: měšec zlata výměnou za tebe.“
„Cože?“ zalapala Ceres po dechu. Zdálo se jí, jako by se pod ní zhoupla země.
„Tak buď hodná holka a prokaž mu úctu,“ nařídila jí matka s varovným pohledem.
„To ne,“ odpověděla Ceres, napnula hruď a udělala krok zpět. Připadala si hloupě. Měla si uvědomit, že muž je otrokář a že zbožím má být její život.
„Otec by mě nikdy neprodal,“ dodala skrz zaťaté zuby. Pocit hrůzy a rozhořčení byl stále silnější.
Matka se zamračila a chytila Ceres za paži. Prsty jí zaryla do kůže.
„Když se budeš chovat slušně, možná si tě tento muž vezme za ženu. Což by pro tebe bylo velké štěstí,“ zamumlala.