Lord Blaku si olízl tenké rozpraskané rty a opuchlýma očima si lačně prohlížel Ceresino tělo od hlavy až k patě. Jak jí to mohla matka udělat? Ceres věděla, že ji matka nemá ráda tolik, jako její bratry, ale tohle?
„Marito,“ pronesl lord nosovým hlasem. „Tvrdila jsi mi, že je tvoje dcera hezká, ale opomněla jsi mi říct, že je to naprosto nádherné stvoření. Odvážím se tvrdit, že jsem ještě neviděl ženu s tak šťavnatými rty, vášnivýma očima a pevným a výstavním tělem.“
Ceresina matka si s povzdechem položila ruku na srdce. Ceres to zhnusilo tak, až měla pocit, že se na místě pozvrací. Vytrhla se z matčina sevření a sevřela ruce v pěst.
„Možná jsem si tedy měla říct o víc, když se ti tolik líbí,“ pronesla matka a sklopila oči k zemi. „Konec konců, je to naše jediná milovaná dcera.“
„Za takovou krásku rád připlatím. Dalších pět zlatých bude stačit?“ zeptal se.
„To je od tebe tak štědré,“ odpověděla Ceresina matka.
Lord Blaku se odkolébal k vozu, aby přinesl další zlato.
„Otec by s tímhle nikdy nesouhlasil,“ zavrčela Ceres.
Ceresina matka k ní výhružně vykročila.
„Ale tohle byl nápad tvého otce,“ vyštěkla a obočí jí přitom vyletělo až do půli čela. Ceres teď věděla, že matka lže – kdykoli lhala, zvedalo se jí obočí.
„Opravdu si myslíš, že tě má otec radši než mě?“ zeptala se jí matka.
Ceres zamrkala, nechápala, co to má s čímkoli společného.
„Nikdy bych nemohla mít ráda někoho, kdo si myslí, že je lepší než já,“ dodala.
„Nikdy jsi mě neměla ráda?“ zeptala se Ceres a hněv se v ní pomalu měnil na beznaděj.
Mezitím se vrátil lord Blaku se zlatem v ruce, došel až k Ceresině matce a předal jí ho.
„Tvoje dcera stojí za každý jeden z nich,“ řekl. „Bude z ní skvělá manželka a porodí mi mnoho synů.“
Ceres se kousla do rtu a rozhodně zavrtěla hlavou.
„Lord Blaku si pro tebe ráno přijede, takže jdi dovnitř a sbal si věci,“ rozkázala jí matka.
„To neudělám!“ vykřikla Ceres.
„Tohle byl vždycky tvůj problém, holčičko. Myslíš jen sama na sebe. Tohle zlato,“ pronesla její matka a zacinkala měšcem Ceres před obličejem, „udrží tvoje bratry naživu. Udrží naši rodinu při životě, dovolí nám zůstat tady a opravit dům. Nad tím ses nezamyslela?“
Na zlomek okamžiku si Ceres pomyslela, že je možná opravdu sobecká. Pak si ale uvědomila, že si s ní matka znovu hraje, že s ní manipuluje a využívá proti ní lásku, kterou cítila ke svým bratrům.
„Neměj strach,“ pronesla Ceresina matka směrem k lordu Blakovi. „Ceres se podvolí. Je jen potřeba mít pevnou ruku. Pak bude pokorná jako beránek.“
Nikdy. Nikdy nebude manželkou toho chlapa ani ničí majetek. A nikdy nenechá matku, aby vyměnila její život za padesát pět zlatých.
„S tímhle otrokářem nikam nepůjdu,“ vyštěkla Ceres a vrhla na něj znechucený pohled.
„Nevděčné děcko!“ zaječela její matka. „Pokud neuděláš, co ti říkám, ztřískám tě tak, že už se nikdy nepostavíš na nohy. A teď padej dovnitř!“
Pomyšlení na výprask od matky přineslo zpět příšerné bolestivé vzpomínky. Ceres se vrátila do okamžiku, kdy jí bylo pět let a matka ji zbila tak, až jí před očima všechno zčernalo. Zranění z bití – i spousta dalších – se zhojila, ale rány na duši nikdy nepřestaly krvácet. A teď, když věděla jistě, že ji matka nemá a nikdy neměla ráda, jí srdce puklo už nadobro.
Než stihla Ceres zareagovat, přikročila k ní matka a vrazila jí takovou facku, až jí začalo zvonit v uchu.
Ceres nejprve náhlý útok překvapil, téměř se stáhla zpět. Ale pak se v ní něco zlomilo. Už se nechtěla schovávat, jako to dělala do teď.
Oplatila matce její facku. Udeřila ji tak tvrdě, až ji srazila na zem. Tam matka jen vyděšeně zalapala po dechu.
Zrudla v obličeji, postavila se zpět na nohy a chytila Ceres za rameno a za vlasy. Pak jí vrazila koleno do břicha. Když se Ceres bolestí předklonila, udeřila ji matka kolenem ještě do obličeje, takže Ceres upadla na zem.
Otrokář jen stál a sledoval, co se bude dít. Oči měl otevřené dokořán a pobaveně se uchechtával. Očividně se mu jejich boj líbil.
Ceres ještě stále kašlala a lapala po dechu po úderech, které schytala od matky. Roztřeseně se postavila na nohy a se zaječením se vrhla na matku a srazila ji k zemi.
Tohle dnes skončí, to bylo vše, na co Ceres dokázala myslet. Všechna ta léta, kdy ji matka nenáviděla, kdy s ní jednala s naprostým opovržením, to vše teď živilo její zuřivost. Ceres sevřenými pěstmi bila matku do obličeje, znovu a znovu. Současně se jí po tvářích koulely horké slzy a rty se jí chvěly nekontrolovatelnými vzlyky.
Konečně její matka ochabla.
Ceresina ramena se třásla s každým vzlykem, připadalo jí, jako by se jí měl obrátit žaludek. Pohled rozmazaný slzami obrátila k otrokáři. Cítila k němu ještě větší nenávist než předtím.
„Budeš dobrá,“ pronesl lord Blaku se zrádným úsměvem, pak sebral ze země měšec zlaťáků a připnul si ho ke koženému opasku.
Než stihla Ceres zareagovat, sevřel ji rukama. Zvedl jí a vyšplhal s ní do vozu. Rychlým pohybem ji hodil dozadu, jako by byla pytel brambor. Byl příliš silný a hrubý na to, aby se mu dokázala ubránit. Jednou rukou ji držel za paži a druhou si připravoval řetěz. Přitom k ní promlouval: „Nejsem tak hloupý, abych si myslel, že bys tu ráno ještě byla.“
Ceres pohlédla na dům, který jí byl domovem po celých osmnáct let. Pomyslela na otce a bratry a oči se jí přitom zalily slzami. Pokud se chtěla zachránit, musela se rozhodnout rychle. Dřív, než se jí zaklapne řetěz kolem kotníku.
Nakonec se rozhodla. Sebrala všechnu sílu, která jí ještě zbývala, vykroutila paži z otrokářova sevření, zvedla nohu a kopla ho do obličeje tak silně, jak jen dokázala. Otrokář vyletěl zády napřed z vozu a skutálel se na zem.
Ceres seskočila a vyrazila co nejrychleji po prašné cestě. Daleko od ženy, kterou, jak si přísahala, už nikdy nenazve svojí matkou. Daleko od všeho, co kdy znala a na čem jí kdy záleželo.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Thanos obklopený královskou rodinou se ze všech sil snažil udržet příjemný výraz. Nedařilo se mu to ani přes zlatý pohár vína, který svíral v ruce. Nenáviděl to. Nenáviděl všechny ty lidi, svoji rodinu. A nenáviděl královské sešlosti – hlavně ty, které následovaly po Jatkách. Věděl, jak žili běžní lidé, jak chudí byli, a cítil, že všechna pompa a povýšenost kolem je ve skutečnosti nespravedlivá a nesmyslná. Dal by cokoli za to, aby mohl být někde daleko odsud.
Nedaleko postávali jeho příbuzní – Lucious, Aria a Varius. Thanos se nijak nesnažil zapojovat do jejich plytkého rozhovoru. Místo toho sledoval imperiální hosty procházející se palácovými zahradami. Všichni byli oblečeni v tógách a štólách a s falešnými úsměvy nasazenými na obličejích si vzájemně pronášeli neupřímné lichotky. Někteří jeho příbuzní po sobě házeli jídlem a běhali přitom po pěstěných trávnících mezi stoly přetékajícími jídlem a vínem. Jiní si zase v malých hloučcích připomínali události z Jatek, které je zaujaly. Smáli se přitom a zesměšňovali ty, kteří dnes přišli o život.
Stovky lidí, uvažoval Thanos, a nikdo z nich nemá ani kousek cti.
„Příští měsíc si koupím tři bojepány,“ pronesl nabubřele Lucious – nejstarší z nich – a přiložil si na čelo hedvábný šátek, aby vysál pot. „Stefanus nestál ani za polovinu toho, co jsem za něj zaplatil. Kdyby už nebyl mrtvý, sám bych ho probodl mečem. V prvním kole bojoval jako holka.“
Aria a Varius se zasmáli, ne tak Thanos. Ať už považovali Jatka za hru nebo ne, podle Thana by i královští měli prokazovat respekt ke statečnosti bojepánů a úctu k padlým.
„No, viděl jsi Brennia?“ zeptala se Aria a vykulila přitom své velké modré oči. „Já jsem dokonce uvažovala o tom, že ho koupím, ale když jsem ho sledovala při nácviku, díval se na mě strašně namyšleně. Věřili byste tomu?“ protočila oči a odfrkla si.