„Pojď se posadit, Kevine,“ vyzvala ho s úsměvem a pokynula k velkému červenému gauči, který byl po letech služby už docela ošoupaný. „Paní McKenzie, dáte nám chvilku? Ráda bych, aby měl Kevin možnost říct všechno, co mi říct chce. Dejte si zatím kávu.“
Kevinova matka přikývla. „Budu venku.“
Kevin se posadil na gauč, který byl přesně tak pohodlný, jak na první pohled vypadal. Rozhlédl se po místnosti a přelétl pohledem fotky z rybářských výletů a dovolených. Chvíli mu trvalo, než si něco uvědomil.
„Nejste ani na jedné z těch fotek,“ prohlásil.
Doktorka Yalestromová se usmála. „Většina mých klientů si toho nevšimne. Pravdou je, že jde většinou o místa, na která bych se chtěla podívat, nebo o místa, která mi přijdou zajímavá. Mám je tu, protože mladí muži, jako jsi ty, tráví hodně času tím, že se rozhlížejí a vůbec dělají cokoli, jen aby si se mnou nemuseli povídat. Předpokládám, že je dobré mít alespoň na co koukat.“
Kevinovi to připadalo jako podvod.
„Pokud pracujete s lidmi, kteří hodně umírají,“ řekl, „proč máte tolik fotek míst, na která jste se chtěla podívat? Proč to odkládáte, když víte…“
„Když vím, jak rychle může všechno skončit?“ zeptala se doktorka Yalestromová chápavě.
Kevin přikývl.
„Možná kvůli úžasné lidské schopnosti vědět a přesto prokrastinovat. Nebo možná proto, že jsem na některých těch místech byla a myslím si, že stačí, když mě tu lidé vidí jednou. Nemusejí mě vidět ještě na fotkách.“
Kevin si nebyl jistý, jestli jde o dobré důvody nebo ne. Přesto se mu ale zdálo, že je za tím něco víc.
„Kam bys chtěl ty, Kevine?“ zeptala se doktorka Yalestromová. „Kam bys šel, kdybys mohl jít kamkoli?“
„Nevím,“ odpověděl.
„No tak se nad tím zamysli. Nemusíš mi odpovídat hned.“
Kevin zavrtěl hlavou. Bylo to zvláštní, mluvit s dospělým takhle. Za normálních okolností, když vám bylo třináct, skládaly se rozhovory z otázek a rozkazů. Možná s výjimkou mámy, která ale stejně byla skoro pořád v práci, se dospělí moc nezajímali o to, jestli má kluk v jeho věku co říct.
„Nevím,“ zopakoval. „Tedy, nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, jestli se chci někam podívat.“ Snažil se vzpomenout si na místa, která by možná chtěl rád vidět, ale nic ho nenapadalo, zvlášť, když věděl, že mu zbývá jen několik měsíců. „Ať mě napadne cokoli, stejně nevím, k čemu by to bylo. Stejně brzo umřu.“
„K čemu myslíš, že to má být?“ zeptala se doktorka Yalestromová.
Kevin se snažil vymyslet odpověď. „Možná… protože brzy není totéž, co hned?“
Psycholožka přikývla. „Myslím, že i tak se to dá říct. Takže, je něco, co bys chtěl brzy podniknout, Kevine?“
Kevin se nad tím zamyslel. „Asi… nejspíš bych měl Luně říct, co se děje.“
„A kdo je Luna?“
„Moje kamarádka,“ odpověděl Kevin. „Už nechodíme do stejné školy, takže neviděla, jak jsem se zhroutil. Už pár dní jsem jí nevolal, ale…“
„Ale měl bys jí to říct,“ přikývla doktorka. „Není dobré zavrhovat své přátele, když se děje něco špatného, Kevine. Ani když je chceš chránit.“
Kevin už chtěl něco namítnout, ale zarazil se. Protože přesně to totiž dělal. Nechtěl Luně ublížit. Nechtěl, aby ji nějak ovlivnily jeho špatné zprávy. I proto jí tak dlouho nezavolal.
„Co ještě?“ zeptala se doktorka. „Zkusme se zaměřit na návštěvu různých míst. Kdybys mohl jít kamkoli, kam by ses chtěl podívat?“
Kevin chtěl vybrat některé z míst na fotkách, ale pravdou bylo, že se mu neustále vracela jedna krajina. V barvách, které normální fotoaparát prostě nemohl zachytit.
„Bude to znít hloupě,“ řekl.
„Na tom, že něco zní hloupě, není nic špatného,“ ujistila ho doktorka Yalestromová. „Řeknu ti tajemství. Lidé si často myslí, že všichni, krom nich, jsou nějak výjimeční. Myslí si, že ostatní jsou chytřejší, statečnější nebo lepší, protože oni sami o sobě vědí něco, kvůli čemu takoví nejsou. Bojí se, že všichni ostatní říkají správné věci a oni budou znít hloupě. To ale vůbec není pravda.“
Kevin přesto chvíli jen tak seděl a zkoumal čalounění gauče. „Já… já vidím krajinu. Jedno místo. Myslím, že právě proto jsem tady.“
Doktorka Yalestromová se usmála. „Jsi tady, protože nemoc, kterou trpíš, může mít zvláštní příznaky, Kevine. Jsem tu, abych ti pomohla se s nimi vyrovnat tak, aby ti nepřiměřeně nezasahovaly do života. Chtěl bys mi říct víc o tom, co vidíš?“
Kevin se znovu věnoval detailní prohlídce gauče. Zkoumal jeho topografii, všiml si jedné nitě, která trčela ze švu. Doktorka Yalestromová mlčela a čekala. Věděla, že Kevin nakonec promluví.
„Vidím místo, na kterém není nic takové, jako je tady. Barvy jsou divné, zvířata i rostliny jsou jiné,“ pronesl Kevin. „Vidím, jak ho něco ničí… alespoň si to myslím. Je tam oheň a horko a jasné světlo. Taky vidím čísla. A mám pocit, že cítím odpočítávání.“
„Proč myslíš, že je to odpočítávání?“ zeptala se doktorka.
Kevin pokrčil rameny. „To nevím. Možná proto, že to je jako by se ty pulzy zrychlovaly?“
Psycholožka přikývla a pak přešla ke stolu. Vrátila se s papírem a pastelkami.
„Jak ti jde kreslení?“ zeptala se. „Ne, neodpovídej. Nezáleží na tom, jestli vytvoříš umělecké dílo nebo ne. Jen chci, abys mi nakreslil, co vidíš, abych si mohla představit, jaké to asi je. Nijak moc se nesoustřeď, prostě kresli. Uděláš to pro mě, Kevine?“
Kevin pokrčil rameny. „Zkusím to.“
Vzal si pastelky a papír a pokusil se nakreslit krajinu, kterou vídá. Snažil se nezapomenout žádný detail. Bylo to těžké, protože i když ta čísla vnímal pořád jasně, vše ostatní, jako by musel lovit hluboko z paměti. Jako by to byly zasunuté vzpomínky a Kevin se nesměl soustředit na nic jiného než na jejich obraz. Nechal ruku s pastelkou klouzat po papíře téměř automaticky…
„Dobře, Kevine,“ pronesla doktorka a vzala si od něj papír dřív, než se na něj Kevin stihl podívat. Ani nevěděl, co vlastně nakreslil. „Tak se podíváme…“
Viděl, jak šokovaně se doktorka zatvářila. Jen na krátký okamžik. Že by se mu to jen zdálo? Ne, nezdálo. Kevina by zajímalo, co asi nakreslil, že to šokovalo někoho, kdo každý den poslouchal o něčím umírání.
„Co tam je?“ zeptal se Kevin. „Co jsem nakreslil?“
„Ty to nevíš?“ zeptala se doktorka Yalestromová.
„Snažil jsem se moc nepřemýšlet,“ odpověděl Kevin. „Udělal jsem něco špatně?“
Doktorka Yalestromová zavrtěla hlavou. „Ne, Kevine, neudělal jsi nic špatně.“
Natáhla ruku s kresbou. „Chtěl by ses podívat, co jsi vytvořil? Možná by ti to pomohlo něco pochopit.“
Kresba byla přeložená a doktorka ji držela jen konečky prstů, jako by se jí nechtěla dotýkat víc, než bylo nutné. To Kevina trochu překvapilo. Co asi nakreslil, že dospělák reagoval zrovna takhle? Vzal si kresbu a rozevřel papír.
Objevil se před ním obrázek kosmické lodi. Obrázek ale asi nebylo to správné slovo. Šlo spíš o kompletní plán, dotažený do nejmenšího detailu. Vzhledem k času, který měl Kevin na kreslení, nebylo možné, aby ho stihl. Navíc nikdy nic takového neviděl, ale přesto to tam bylo. Vypadalo to jako velký placatý kruh, jako město. Kolem se vznášely menší disky jako včelí dělnice kolem královny.
Všechny ty detaily zachycovaly něco dokonalého, téměř klinicky čistého. Na způsobu, jakým to bylo nakresleno něco bylo. Na proporcích, které byly… divné. Byly tam úhly a hloubka, která by při normálním kreslení neměla být zachytitelná.
„Ale tohle…“ Kevin nevěděl co říct. Copak to nebyl důkaz, že se něco děje? Copak si někdo mohl myslet, že by tohle nakreslil jen tak?
Doktorka Yalestromová očividně nebyla úplně přesvědčená. Vzala si kresbu zpátky a opatrně ji složila. Jako by se na ni nechtěla znovu podívat. Kevin předpokládal, že doktorka nezvládá její podivnost.
„Myslím, že je důležité se bavit o věcech, které vidíš,“ řekla. „Myslíš, že jsou to skutečné věci?“
Kevin zaváhal. „Já… si nejsem jistý. Připadají mi skutečné, ale spousta lidí mi už řekla, že skutečné nejsou.“
„To dává smysl,“ pronesla doktorka. „To, co cítíš, je naprosto běžné.“