„Opravdu?“ To, co zažíval, mu vůbec běžné nepřipadalo. „Myslel jsem, že je moje nemoc výjimečná.“
Doktorka Yalestromová znovu přešla ke stolu a vložila Kevinovu kresbu do složky. Vzala tablet a začala si zapisovat poznámky. „Záleží na tom, jestli ostatní zažívají to, co zažíváš ty, Kevine?“
„Ne, nezáleží,“ pronesl Kevin. „Já jen, že doktor Markham tvrdil, že tuhle nemoc má jen pár lidí.“
„To je pravda,“ souhlasila doktorka Yalestromová. „Ale přesto vídám lidi, kteří zažívají různé halucinace. Byť z jiných důvodů než ty.“
„Myslíte si, že jsem šílený,“ hádal Kevin. Zdálo se, že ho tak vidí úplně všichni. A nejspíš i jeho matka, protože právě ona ho sem přivedla, když o tom začal mluvit. On sám si ale nemyslel, že šílí.
„Takové slovo tu nerada slyším,“ pronesla doktorka. „Chci tím říct, že chování, které považujeme za šílené, je velmi často docela dobře zdůvodnitelné. Jde jen o to, že ty důvody jsou zřejmé pouze tomu, kdo se tak zrovna chová. Lidé se vždycky snaží vyhnout situacím, které jsou pro ně obtížně zvládnutelné. Situacím, kterou jsou… neobvyklé.“
„Myslíte, že tohle dělám s tím, co vidím?“ zeptal se Kevin. Zavrtěl hlavou. „Nevymýšlím si. Skutečně to vidím.“
„Můžu ti říct, co si myslím, Kevine? Podle mě se jedna tvoje část k těm – viděním – upíná, protože ti pomáhá říkat si, že tvoje nemoc se projevuje z nějakého důvodu, který souvisí s vyšším dobrem. Možná, že tyhle tvé vize dávají smysl tvé nemoci. Jejich projevy… ta divná místa, která nejsou z normálního světa. Nemohly by reprezentovat to, že se věci změnily?“
„Možná,“ odpověděl Kevin. Doktorka ho ale nepřesvědčila. Věci, které viděl nesouvisely se světem, ve kterém by byl zdravý. Byly o úplně jiném místě, které vůbec neznal.
„A ten pocit nevyhnutelné zkázy s ohněm a světlem,“ pokračovala doktorka. „Pocit, že se něco blíží ke konci. Dokonce máš i odpočet s čísly.“
Čísla ale nebyla součástí odpočtu. Odpočet byl jen to pulzování, které se postupně zrychlovalo. Kevin se obával, že tohle už jí nevysvětlí. Když se dospělí rozhodli, že mají pravdu, nikdy se mu nepodařilo je přesvědčit o opaku.
„Takže co můžu dělat?“ zeptal se Kevin. „Pokud předpokládáte, že to není skutečné, neměl bych se toho nějak zbavit?“
„A ty se toho chceš zbavit?“ zeptala se doktorka.
Kevin se zamračil. „Nevím. Řekl bych, že by to mohlo být důležité, ale nikoho jsem o to neprosil.“
„Stejně jako jsi se neprosil o diagnózu degenerativního mozkového onemocnění,“ pronesla doktorka. „Možná, že jsou tyhle dvě věci propojené, Kevine.“
Kevin už si nějakou dobu myslel, že jeho vidiny mají nějakou souvislost s jeho nemocí. Možná, že se jeho mozek změnil tak, že na ně byl citlivější. Nepředpokládal ale, že to psycholožka myslela zrovna takhle.
„Tak co můžu dělat?“ zeptal se Kevin.
„Jsou věci, které bys mohl udělat. Sice se jich nezbavíš, ale budeš je zvládat.“
„A co třeba?“ zeptal se Kevin. Musel uznat, že při té myšlence trochu zadoufal. Nechtěl, aby se s jeho hlavou dělo něco tak divného. Neprosil se, aby jen on vnímal zprávy, kterým nikdo nerozuměl a kvůli kterým vypadal šíleně, když o nich jen promluvil.
„Můžeš zkusit přijít na něco, co tě rozptýlí, když se objeví tvé halucinace,“ pronesla doktorka. Můžeš si zkusit připomenout, že nejsou skutečné. Pokud budeš pochybovat, najdi způsob, jak si to ověřit. Možná se zeptej někoho jiného, jestli vidí totéž, co ty. Pamatuj, že je v pořádku vidět to, co vidíš, ale jak zareaguješ, je na tobě.“
Kevin předpokládal, že si to zapamatuje. I tak se mu ale nepodařilo utišit to neustálé, pomalu se zrychlující, pulzování odpočtu někde vzadu v hlavě.
„A tuším, že bys to měl někomu říct,“ pronesla doktorka. „Není fér některé věci zamlčovat.“
Měla pravdu.
A byl tu někdo, kdo se o Kevinově stavu prostě musel dozvědět.
Luna.
KAPITOLA ČTVRTÁ
„Takže,“ pronesla Luna, zatímco s Kevinem procházela cestičky rekreační oblasti Lafayette Reservoir. Vyhýbali se turistům i rodinám, které si vychutnávaly den v přírodě, „proč ses mi vyhýbal?“
Jako obvykle, přímo k věci. To byla jedna z věcí, které se na ní Kevinovi líbily. Ne, že by se mu líbila přímo ona. Každý si to ale myslel. Nejspíš proto, že Luna byla hezká a blond, nejspíš by z ní byla super roztleskávačka, kdyby si nemyslela, že je to hloupost, všichni samozřejmě předpokládali, že spolu chodí. Takový už byl svět.
Nechodili spolu. Luna byla jeho nejlepší kamarádka. Osoba, se kterou mimo školu trávil nejvíc času. Nejspíš to byla jediná osoba na světě, se kterou se mohl bavit naprosto o čemkoli.
Tedy, jak se ukázalo, skoro o čemkoli.
„Já se ti…“ selhal Kevinovi hlas pod Luniným pohledem. Luna to s pohledy uměla. Kevin předpokládal, že si to nejspíš cvičila. Viděl školní tyrany i nepříjemné prodavače, jak se raději stáhli, než aby čelili jejímu pohledu. Když mu teď měl čelit on, bylo nemožné jí lhát. „Dobře, tak jsem se ti vyhýbal, ale je to složité. Já totiž… nevím, jak ti to přesně říct.“
„Ale notak, nedělej ze sebe hlupáka,“ vyzvala ho Luna. Všimla si vyhozené plechovky od Coly a začala si s ní kopat. Šlo jí to docela dobře. „Tedy… jak vážné to asi může být? Stěhuješ se? Měníš školu?“
Možná si všimla něčeho v jeho výrazu, protože na okamžik ztichla. Bylo to křehké ticho, jako by se oba báli ho porušit. I tak to ale museli udělat. Nemohli takhle kráčet do nekonečna.
„Stalo se něco zlého?“ zeptala se a posledním kopnutím dostala plechovku do odpadkového koše.
Kevin přikývl. Něco zlého bylo dobré označení.
„Jak zlého?“
„Zlého,“ řekl. „K nádrži?“
Nádrž byla místem, kam oba chodili, když si chtěli o něčem promluvit. Bavili se o Billym Hamesovi, když se mu v jejích devíti letech líbila Luna i o Kevinovu kocourovi Tygrovi, který umíral, když jim bylo deset. Ani jedno z toho jako příprava nestačilo. Kevin nebyl kocour.
Došli až k pobřeží a zadívali se na stromy na opačné straně nádrže. Prohlíželi si lidi na loďkách a kánoích. V porovnání s některými jinými místy, na která se dostali, tu bylo vážně krásně. Lidé předpokládali, že to Kevin svádí Lunu na scestí, ale ve skutečnosti to byla ona, kdo ho lákal na prohlídky opuštěných budov nebo za vysoké ploty. Tady nebylo ani jedno. Jen voda a stromy.
„O co jde?“ zeptala se. Zula si boty a ponořila nohy do vody. Kevin na něco takového neměl ani pomyšlení. Právě teď by nejraději někam utekl, ukryl se. Udělal by cokoli, jen aby Luně nemusel říct pravdu. Měl pocit, že čím déle o tom Luně neřekne, tím déle to nebude pravda.
„Kevine,“ ozvala se Luna. „Děsíš mě. Podívej, pokud mi nechceš říct o co jde, tak zavolám mámě a ona mi to prozradí.“
„Ne, to nedělej,“ vyhrkl Kevin. „Nejsem si jistý… mamka to moc nezvládá.“
Luna v tu chvíli vypadala ještě ustaraněji. „Co se děje? Je nemocná? Jsi ty nemocný?“
Při poslední otázce Kevin přikývl. „Jsem nemocný,“ řekl. Položil ruku Luně na rameno. „Mám něco, čemu se říká leukodystrofie. Umírám, Luno.“
Věděl, že to na ni vychrlil příliš rychle. Něco takového chtělo pořádné vysvětlení. Měl jí to sdělit postupně, ale vlastně řekl všechno důležité.
Vykulila na něj oči a zavrtěla hlavou. Očividně mu nevěřila. „Ne, to není možné, to…“
Objala ho tak pevně, až Kevin málem nemohl dýchat.
„Že si děláš legraci? Že to není pravda?“
„Kéž by to tak bylo,“ pronesl Kevin. Nic by si v tuhle chvíli nepřál víc.
Luna se od něj odtáhla a Kevin viděl, jak se jí obličej křiví úsilím. Snažila se nebrečet. Za normálních okolností Luna moc nebrečela. Teď ale měla co dělat, aby se udržela.
„Tohle… kolik ještě?“ zeptala se.
„A to bylo před celými dny, takže už je to míň,“ štěkla Luna. „A ty ses s tím musel vypořádat úplně sám a…“ Ztichla, protože jí zrovna došly všechny souvislosti.
Kevin ji sledoval, jak si prohlíží lidi na nádrži, dívá se, jak pádlují. Všichni vypadali tak šťastní. Zírala na ně, jako kdyby nemohla uvěřit tomu, jak jsou spokojení.
„To není fér,“ řekla. „Tihle všichni se chovají, jako kdyby se nic nedělo, baví se, a ty zatím umíráš.“