Kevin se smutně pousmál. „A co s tím? Řekneme jim, aby se přestali bavit?“
Riziko toho, co řekl, si uvědomil až pozdě. Právě ve chvíli, kdy Luna prudce vstala a složila si ruce k ústům jako improvizovanou hlásnou troubu.
„Hej vy všichni, okamžitě toho nechte! Můj kamarád umírá a já vás žádám, abyste se okamžitě přestali bavit!“
Pár lidí se po ní udiveně podívalo, ale nikdo jí nevěnoval větší pozornost. Kevin předpokládal, že jí o to ani nešlo. Luna tam chvíli jen tak stála a tentokrát musel obejmout on ji, zatímco plakala. Kevina to šokovalo. Nikdy neviděl Lunu takhle křičet na lidi a pak brečet. Něco takového by od ní rozhodně nečekal. Nečekal by, že ji to takhle zlomí.
„Je ti líp?“ zeptal se po chvíli.
Zavrtěla hlavou. „Ani ne. Co ty?“
„No, je hezké vědět, že je tu někdo, kdo by kvůli mně zastavil celý svět,“ pronesl. „Víš, co je horší?“
Luně se podařilo pousmát se. „Že neumíš pořádně vyslovit jméno toho, co tě zabíjí?“
Kevin jí úsměv oplatil. Luna očividně pochopila, že potřeboval, aby byla taková, jako vždy. Aby si z něj dělala legraci.
„Ale umím, cvičil jsem si to. Nejhorší je, že mi kvůli tomu nikdo nevěří, když mu řeknu, co vidím. Všichni si myslí, že je to kvůli té nemoci.“
Luna naklonila hlavu ke straně. „Co vidíš?“
Kevin jí popsal neznámou podivnou krajinu, kterou vídal, oheň, který ji spaloval i ten podivný odpočet.
„To…“ začala Luna, když skončil. Očividně ale nevěděla, jak to zakončit.
„Vím, je to šílené. Já jsem šílený,“ řekl Kevin. Dokonce ani Luna mu nevěřila.
„Nenechal jsi mě dokončit větu,“ ohradila se Luna a zhluboka se nadechla. „To… je fakt hustý.“
„Hustý?“ zopakoval Kevin. Tohle nebyla reakce, kterou očekával, dokonce ani od ní ne. „Všichni ostatní si myslí, že šílím. Že se mi roztéká mozek nebo co.“
„Všichni ostatní jsou blbí,“ prohlásila Luna. Nutno přiznat, že tohle byl její obvyklý názor. Podle ní byli všichni blbí, dokud jí nedokázali opak.
„Takže mi věříš?“ zeptal se Kevin. Ani on si už nebyl úplně jistý tím, co je pravda. Ne potom, co mu tvrdili všichni ostatní.
Luna ho vzala za ramena a podívala se mu zpříma do očí. Od kterékoli jiné holky by Kevin čekal polibek. Od Luny ale ne.
„Když mi říkáš, že jsou tvé vidiny skutečné, pak jsou skutečné. Já ti věřím. A schopnost vidět mimozemský světy je rozhodně hustá.“
Kevin mimoděk vykulil oči. „Proč si myslíš, že to je mimozemský svět?“
Luna pokrčila rameny. „Co jiného by to mělo být?“
Když se ho tak zeptala, měl Kevin pocit, že ji to ohromilo stejně jako jeho. Ona to jen uměla lépe skrývat.
„Možná…,“ zamyslela se, „…možná, že ti to změnilo mozek tak, že má přímé spojení s nějakým místem mimo Zemi?“
Pokud by Luna měla nějakou super schopnost, nejspíš by to byla schopnost dělat několik ukvapených závěrů současně. I to se na ní ale Kevinovi líbilo, zvlášť, když mu díky tomu věřila. Přesto mu ale připadalo nevhodné to tak rychle uzavřít.
„Víš, jak šíleně to zní, že?“ zeptal se.
„O nic šíleněji než to, že mi svět jen tak bez důvodu sebere dobrého kamaráda,“ štěkla na něj Luna a zaťala pěsti, jako by se s ním kvůli tomu klidně poprala. Nebo je možná sevřela úsilím se znovu nerozbrečet. Luna snadno vtipkovala, snadno se rozčílila nebo dělala šílené věci, ale většinou ji jen tak něco nerozhodilo. Právě teď se jí ale Kevin nedivil.
Sledoval ji, jak se ze stavu, kdy téměř plakala, pomalu vracela do stavu normálního. Nakonec se přinutila usmát.
„Takže, máš hroznou nemoc, hustý vidění mimozemských světů… je ještě něco, co jsi mi neprozradil?“
„Jenom ta čísla,“ odpověděl Kevin.
Luna se na něj podrážděně podívala. „Chápeš, že teď jsi měl říct, že ne?“
„Chtěl jsem ti říct úplně všechno,“ prohlásil Kevin, i když mu došlo, že už je na to trochu pozdě. „Promiň.“
„Dobře,“ pronesla Luna. Kevin měl znovu pocit, že se snaží se vším vyrovnat. „Čísla?“
„Taky je vidím,“ doplnil Kevin. Zpaměti je zopakoval. „23h 06m 29.283s, −05° 02′ 28.59.“
„Dobře,“ zopakovala Luna. Našpulila rty. „To by mě zajímalo, co znamenají.“
Že by neznamenaly nic ji asi ani nenapadlo. Tohle na ní měl Kevin rád.
Vytáhla telefon. „Na poznávačku to je moc dlouhé, heslo to taky asi nebude. Co by to mohlo být?“
Kevin nad tím nikdy nepřemýšlel, nebo ne s takovou přímostí, jakou aplikovala Luna.
„Možná je to nějaké číslo součástky nebo čárového kódu?“ napadlo Kevina.
„Ale vždyť v tom jsou hodiny a minuty,“ dumala dál Luna. Zdálo se, že se úplně ponořila do úvah. „Co dál?“
„Možná místo a čas doručení?“ zkusil to znovu Kevin. „Ta druhá část vypadá jako nějaké souřadnice.“
„Na určení místa to nevypadá,“ prohlásila Luna. „Ale zkusím to vygooglit… wow, hustý.“
„Co?“ zajímal se Kevin. Jeden pohled na Lunin výraz stačil, aby věděl, že něco našla.
„Když to zadáš do vyhledávače, týkají se výsledky jen jedné věci,“ pronesla Luna. Náhle zněla sebejistě. Natočila mobil ke Kevinovi, aby si mohl prohlédnout úhledný sloupec výsledků. „Hvězdná soustava Trappist 1.“
Kevin cítil, jak se mu rozbušilo srdce. A co víc, cítil novou naději. Naději, že by to všechno opravdu mohlo mít nějaký smysl. Že to všechno nebylo jen jeho nemocí, ať už všichni říkali, co chtěli. Doufal, že se neplete.
„Proč ta čísla ale vidím?“ nechápal.
„Možná proto, že soustava Trappist je jedna z těch, ve kterých by mohl existovat život?“ tipovala Luna. „Podle toho, co se tu píše, je tam několik planet, které by mohly být v obyvatelné zóně.“
V jejím podání to všechno znělo tak samozřejmě. Zpráva o planetách, na kterých by mohl být život, když Kevin ten život přímo viděl, to nemohla být náhoda. Tedy, viděl prostě nějaký podivný život.
„Musíš si o tom s někým promluvit,“ vyhrkla Luna. „Ty jsi… jsi první důkaz kontaktu s mimozemšťany nebo tak něco. Co to bylo za lidi, jak hledali mimozemšťany? Ti vědci. Viděla jsem o nich pořad v televizi.“
„SETI?“ napověděl jí Kevin.
„Jo, to je ono,“ přikývla Luna. „Nesídlí náhodou v San Franciscu, San Jose nebo tak někde?“
To Kevin nevěděl, ale čím víc nad tím přemýšlel, tím víc se mu ta myšlenka zamlouvala.
„Musíš tam jít, Kevine,“ prohlásila Luna. „Musíš si s nimi alespoň promluvit.“
***
„Ne,“ odmítla ho rezolutně matka a postavila přitom kávu na stůl tak prudce, až vyšplíchla. „Ne, Kevine, tohle rozhodně ne!“
„Ale mami—“
„Nepovezu tě do San Francisca jen aby sis mohl popovídat s bandou cvoků,“ zavrtěla hlavou matka.
Kevin k ní natáhl ruku s telefonem, aby jí ukázal informace o SETI. „Nejsou to cvoci,“ hájil se. „Jsou to vědci.“
„I vědci můžou zcvoknout,“ prohlásila matka. „A celá ta myšlenka… Kevine, nemůžeš se prostě smířit s tím, že vidíš věci, které neexistují?“
A to byl ten problém. Smířit se s tím by bylo až příliš snadné. Bylo by snadné si říct, že nic z toho neexistuje, ale stále ho hlodala myšlenka, že pokud by se s tím smířil, nebylo by to správně. Odpočet pořád tikal a Kevin měl pocit, že si s někým musí promluvit dřív, než bude pozdě.
„Mami, ta čísla, o kterých jsem ti říkal… ukázalo se, že jsou to souřadnice hvězdné soustavy.“
„Existuje spousta hvězd a jsem si docela jistá, že jakákoli náhodná číselná řada by se na některou z nich hodila,“ odporovala matka. „Buď by to byla nějaká hvězdokupa nebo… nebo… nevím toho o hvězdách dost, ale určitě by se vždycky něco našlo.“
„Tak to není,“ bránil se Kevin. „Byly to úplně přesné souřadnice. Luna je vyhledala a objevil se systém Trappist 1. Je to jediná věc, která se objevila.“
„Mohlo mě napadnout, že za tím bude Luna,“ povzdechla si matka. „Mám tu holku ráda, ale má až příliš divokou představivost.“
„Prosím, mami,“ škemral Kevin. „Vážně je to tak.“
Matka mu položila ruce na ramena. Kevin si uvědomil, že je vyšší než ona? Kdy vlastně tak vyrostl? „Není to tak, Kevine. Doktorka Yalestromová mi řekla, že máš problém se s tím vším smířit. Musíš pochopit, co se děje a já ti musím pomoct se s tím smířit.“
„Já vím, že umírám, mami,“ pronesl Kevin. Neměl to říkat takhle napřímo, protože už zase viděl, jak se matce hrnou slzy do očí.
„Vážně? Protože tohle—“
„Najdu způsob, jak se tam dostat,“ prohlásil Kevin. „Pojedu autobusem, když budu muset. Nebo vlakem a pak pěšky. Musím si s nimi alespoň promluvit.“