Kapitola šestá
Prach nocí stopoval svoji kořist. V temnotě viděl tak dobře, že mu stačilo matné světlo hvězd. Sledoval znamení, která mu poskytoval svět. Pavoučí síť spletená jedním směrem mu ukázala cestu. Strom, jehož suky vypadaly jako prastaré znamení Gaath pro cestu, mu prozradil, kam jít dál.
„Všechno je v pořádku, protože to nemůže být jinak, než chce osud,“ připomněl si Prach cestou. Taková byla slova, která ho naučili kněží u něj doma. Nakonec je přijal za svá. „Proti moci osudu se nemůžeme stavět. Kdo by chtěl bojovat s oceánem?“
Pravda skrývající se v těch slovech se mu zdála absolutní. Ti, kdo zpochybňovali moc a vůli osudu byli totiž v jeho domovině často obětováni, ostatní se na nich zdokonalovali v umění Tisíce mučení nebo přímo zabíjení. Přesto si ale kladl stejnou otázku jako ostatní: Pokud byl osud předem daný, k čemu byli na světě angarthim? Odpověď samozřejmě slyšel už tisíckrát.