Akila se při té myšlence usmál. Plánoval, jako by měli šanci zvítězit. Kdo by si o něm kdy pomyslel, že je optimista?
„Je jich tolik!“ děsil se jeden z procházejících námořníků.
Akila slyšel stejná slova i od ostatních. Když se dostal na velitelskou palubu, čekal tam na něj už alespoň tucet rebelů. Všichni měli ustarané výrazy.
„Nemůžeme s nimi bojovat,“ pronesl jeden.
„Bylo by to, jako bychom tu vůbec nebyli,“ souhlasil druhý.
„Zabijí nás všechny. Musíme utéct.“
Akila je vyslechl. Dokázal i pochopit jejich úmysly. Útěk dával smysl. Dokud byl útěk vůbec možný. Zformovat z lodí konvoj a vyrazit pryč. Kolem pobřeží a pak zamířit k Haylonu.
I on by si to částečně přál. Možná by na Haylonu skutečně byli v bezpečí. Šeropel by viděl, jak jsou silní, jak dobře je chráněný jejich přístav, a určitě by si rozmyslel, jestli na ně zaútočí.
Alespoň na chvíli.
„Přátelé,“ zvolal Akila dost hlasitě, aby ho slyšeli všichni muži na lodi. „Sami vidíte, jaká hrozba se k nám blíží, a ano, vím, že jsou mezi vámi tací, kteří by raději ustoupili.“
Rozpřáhl ruce, aby utišil mumlající muže.
„Já vím. Slyšel jsem vás. Plavil jsem se s vámi a vím, že nejste zbabělci. Nikdo nemůže říct, že jste zbabělí.“
Kdyby ale teď utekli, lidé by to o nich říkali. To Akila také dobře věděl. Nadávali by válečníkům z Haylonu i přes to všechno, co už dokázali. Nechtěl to ale říct nahlas. Nechtěl své muže k ničemu nutit.
„Také bych nejraději utekl. Své už jsme udělali. Porazili jsme Impérium. Vybojovali jsme si právo vrátit se domů. Rozhodně tu nemusíme zůstávat a bojovat v cizích bitvách.“
To všechno bylo jasné. Konec konců, přišli sem jen proto, že je o to Thanos prosil.
Zavrtěl hlavou. „Ale neudělám to. Neuteču, protože by to znamenalo opustit lidi, kteří na mě spoléhají. Neuteču, když vím, co by se stalo s lidmi Delosu. Neuteču, protože co jsou oni zač, aby mi říkali, že mám utéct?“
Namířil prstem na blížící se flotilu a pak udělal to nejvulgárnější gesto, jaké zrovna dokázal vymyslet. Alespoň tak přiměl své muže, aby se zasmáli. To bylo dobré. Věděl, že je potřebuje pobavit co nejvíc.
„Pravdou ale je, že boj se zlem musejí bojovat všichni. Když mi někdo řekne, že mám pokleknout nebo zemřít, dám mu pěstí!“ Muži se zasmáli ještě víc. „A neudělám to proto, že mi vyhrožoval. Udělám to proto, že člověk, který sráží lidi na kolena, potřebuje dostat pěstí!“
Ozval se jásot. Zdálo se, že to Akila zvládl. Ukázal na místo, kde byla u boku jeho lodi připoutaná výzvědná loď.
„Tam dole je jeden z nás,“ pronesl Akila. „Zmocnili se jeho a jeho posádky. Bičovali ho, až z něj tekla krev v proudech. Připoutali ho ke kormidlu a vydloubli mu oči.“
Akila chvíli čekal, aby si všichni uvědomili, jak je to hrozné.
„Udělali to, protože si mysleli, že nás to vyděsí,“ pokračoval Akila. „Udělali to, protože si mysleli, že budeme utíkat rychleji. A já říkám, že pokud někdo takhle ublíží mému bratrovi, neuteču před ním, ale zabiju ho jako prašivého psa, protože nic jiného ani není!“
Další souhlasný jásot.
„Nebudu vám ale nic přikazovat,“ navázal Akila. „Chcete jít domů… no, nikdo nemůže říct, že na to nemáte nárok. A když si pro vás přijdou, možná se ještě najde někdo, kdo by vám pomohl.“ Pokrčil rameny. „Já tu zůstávám. Pokud to bude nutné, zůstanu sám. Počkám v přístavu a jejich muži si pro mě můžou jeden po druhém přijít. A já je zabiju.“
Přelétl pohledem po svých mužích, všechny je znal. Byli mezi nimi jeho bratři z Haylonu, osvobození otroci, odvedenci, kteří se rozhodli bojovat za dobrou věc, i muži, kteří původně nebyli ničím lepším než hrdlořezy.
Věděl, že když je požádá, aby bojovali po jeho boku, většina jich nejspíš zemře. Ani on už nejspíš neuvidí vodopády padající z haylonských hor. Pravděpodobně také zemře a ani nezjistí, co se stalo s Delosem. Jestli byla jeho oběť dostatečná k tomu, aby město zachránila, či ne. Jedna jeho část si přála, aby se s Thanem nikdy nesetkal, aby se nikdy nerozhodl opustit svůj ostrov.
Přesto se přiměl zůstat.
„Zůstanu sám, chlapci?“ zeptal se. „Budu si muset sám proklestit cestu k té kamenné hlavě, která je vede?“
Dunivé „Ne!“ se neslo po vodní hladině. Doufal, že bylo slyšet i v nepřátelské flotile. Doufal, že jejich nepřátelé odhodlaný křik jeho mužů slyšeli, a že je to vyděsilo.
Bohové věděli, že on sám vyděšený byl.
„Dobrá tedy, chlapci,“ zaburácel Akila, „chopte se vesel. Čeká nás bitva, kterou musíme vyhrát!“
Sledoval, jak všichni okamžitě vyrazili splnit jeho rozkaz, a nikdy dřív na ně nebyl tak hrdý. Začal znovu přemýšlet, vydávat rozkazy. Musel odeslat zprávy do hradu. Připravit obranu.
Akila už slyšel městské zvony bijící na poplach.
„Vy dva, vytáhněte signální vlajky! Scirreme, chci u ústí přístavu menší loďky a taky dehet pro zápalné čluny! Copak si tu povídám sám se sebou?“
„To je dost možné,“ odpověděl mu námořník. „Šílenci to prý dělávají. Ale zařídím to.“
„Uvědomuješ si, že v normální armádě by tě za tohle zmrskali?“ štěkl na něj Akila, ale musel se pousmát. Právě tohle bylo na všech bitvách nejpodivnější. Byli tak blízko k smrti, a právě to byl okamžik, kdy si Akila připadal nejvíc naživu.
„No, Akilo,“ nedal se námořník, „dobře víš, že by nikoho takového, jako jsme my, do skutečné armády nikdy nevzali.“
Akila se zasmál, a to nejen proto, že to nejspíš byla pravda. Kolik generálů mohlo říct, že mají nejen respekt svých mužů, ale také jejich přátelství? Kolik by jich mohlo požádat své muže, aby splnili nebezpečný úkol nejen kvůli loajalitě, strachu či disciplíně, ale právě proto, že je žádali zrovna oni? Akila cítil, že alespoň na to mohl být hrdý.
Když námořník odběhl, musel Akila vydat další rozkazy.
„Jakmile to bude možné, musíme natáhnout přístavní řetěz,“ řekl.
Jeden z mladších námořníků poblíž vypadal, že ho ta myšlenka děsí. Akila v jeho očích viděl strach i přes všechno, co jim zatím řekl. To bylo normální.
„Pokud natáhneme řetěz, bude to znamenat, že se nemůžeme vrátit do přístavu,“ pronesl chlapec.
Akila přikývl. „Ano, ale k čemu by nám bylo, kdybychom se stáhli do města, které je přístupné z moře? Pokud tu selžeme, myslíš, že tam bude bezpečno?“
Viděl, že nad tím chlapec přemýšlí a snaží se přijít na to, kde bude nejbezpečněji. Nebo možná přemýšlel nad tím, jaké by to bylo, kdyby se nikdy nenalodil.
„Pokud chceš, můžeš se přidat k těm, kteří budou řetěz natahovat,“ nabídl mu Akila. „A pak jít ke katapultům. Budeme potřebovat muže, aby je obsluhovali.“
Chlapec zavrtěl hlavou. „Zůstanu tu, neuteču před nimi.“
„Snad nedoufáš, že tu převezmeš velení, abych mohl utéct já?“ zeptal se Akila.
To chlapce rozesmálo a smál se ještě ve chvíli, když odcházel plnit své povinnosti. Smích byl vždycky lepší než strach.
Co ještě bylo možné udělat? Vždycky se něco našlo, vždy bylo něco, čemu se věnovat. Někteří říkali, že válčení je z velké části o čekání, ale Akila zjistil, že čekání zahrnovalo tisíc menších věcí. Připravenost byla matkou úspěchu a Akila nikdy nepatřil k těm, kteří by lenošili.
„Ne,“ zamumlal a prohlížel si svoji loď. „Tady půjde o to, že mají pětkrát tolik lodí.“
Jedinou jejich nadějí bylo opakovaně útočit a stahovat se. Přitáhnout je k zápalným lodím. Rozdrtit je o řetěz. Co nejvíc využít rychlost jejich vlastních lodí. Dokonce i tak to ale možná nebude stačit.
Akila nikdy neviděl tak mocnou flotilu. Pochyboval o tom, že někdo jiný ano. Flotila, kterou poslalo Impérium na Haylon, byla určena jako trestná výprava, která měla ničit. Rebelská armáda se skládala ze tří různých sil.
Ale tohle bylo ještě větší. Nevypadalo to ani tak jako armáda, ale jako kdyby se celá země dala na pochod. Tohle byla dobyvačná výprava, a ještě něco víc. Šeropel vycítil příležitost a teď se chystal zmocnit všeho, co náleželo Impériu.
Pokud ho nezastavíme, pomyslel si Akila.