Možná, že je jeho flotila nezastaví. Možná, že může doufat jen v to, že je zpomalí a oslabí. Přesto by to ale mohlo stačit. Pokud dokáží získat čas pro Ceres, mohlo by se jí podařit vymyslet způsob, jak porazit zbytek nepřátel. Akila ji už díky jejím silám viděl provést mnohem překvapivější věci.
Možná se jí podaří zničit celou šeropelskou armádu a všechny je zachránit.
Akila tu nejspíš zemře. Pokud to ale pomůže zachránit Delos, bude to stát za to? O to nešlo. Kdyby to pomohlo zachránit lidi tady a lidi na Haylonu, stálo by to za to? Ano, Akilovi by to za to stálo. Lidé, kteří se blížili, se nikdy nespokojí s tím, co zrovna mají. Vždycky chtějí víc. Jakmile by skončili tady, vrhli by se na Haylon. Díky jeho oběti budou farmáři na ostrově v bezpečí. Akila by se za ně obětoval třeba tisíckrát.
Znovu se podíval na obzor a sledoval blížící se flotilu. Ztišil hlas.
„Jsi mým dlužníkem, Thane,“ pronesl. Princ mu dlužil za to, že ho na Haylonu nezabil, za to, že přišel na pomoc Delosu. Kdyby Thana tenkrát zabil, Akilův život by byl pravděpodobně mnohem jednodušší.
A při pohledu na blížící se flotilu Akilovi došlo, že nejspíš i mnohem delší.
„Dobrá!“ vykřikl. „Na svá místa, chlapci! Čeká nás bitva, kterou musíme vyhrát!“
KAPITOLA DRUHÁ
Irrien seděl na přídi své vlajkové lodi a cítil současně uspokojení i očekávání. Uspokojení, protože jeho flotila postupovala přesně dle jeho rozkazů. Očekávání, protože se nemohl dočkat všeho, co mělo následovat.
Všude kolem byly lodě, které v téměř naprostém tichu pluly vpřed. Přesně jak svým lidem nařídil, když se přiblížili k pobřeží. Byli tišší než žraloci, kteří se blíží ke své kořisti. Tišší než okamžik po smrti člověka. Irrien byl jako odlesk světla na hrotu kopí a jeho flotila byla jeho široká hlavice.
Jeho židle nebyla z tmavého kamene jako ta, na které sedával v Šeropelu. Tahle byla lehčí, rám měla vyrobený z kostí bytostí, které zabil. Opěrku tvořily stehenní kosti temných slídilů, v područkách byly zasazené lidské prstní kůstky. To vše zakrývaly kožešiny zvířat, která ulovil. I to byla jedna z věcí, které se naučil: v míru by měl člověk mluvit o své civilizovanosti. Ve válce o své krutosti.
Což mu připomnělo, aby trhnul řetězem připojeným k židli. Na druhém konci byl připoutaný jeden z tak zvaných válečníků té pochybné revoluce. Patřil k těm, kteří raději poklekli, než aby zemřeli v boji.
„Brzy tam budeme,“ pronesl.
„A-ano, můj pane,“ odpověděl muž.
Irrien znovu trhnul řetězem. „Pokud nejsi vyzván, nemluv.“
Když začal muž škemrat o odpuštění, Irrien si ho nevšímal. Místo toho přemýšlel o tom, co ho čeká. Samozřejmě měl také připravený štít, aby se mohl bránit nepřátelům.
Moudrý muž se vždy připravoval na vše. Ostatní členové rady Pěti kamenů v Šeropelu si o něm nejspíš mysleli, že se zbláznil, když vyrazil do země bez popela, a byli rádi, že se téhle výpravě mohli vyhnout. Hloupě se domnívali, že První kámen neví o jejich spiknutích a machinacích.
Irrienův úsměv se ještě rozšířil, když pomyslel na jejich tváře ve chvíli, kdy si uvědomili, co se ve skutečnosti děje. Když se podíval na pobřeží a viděl ohně, které zakládali jeho nájezdníci, měl ještě lepší náladu. Irrien obvykle neměl rád zbytečně vypálené budovy, ale když šlo o válku, byla to účinná zbraň.
Ne, skutečnou zbraní tu byl strach. Oheň a tichá hrozba byly jen způsoby, jak ji nabrousit. Strach byl stejně účinnou zbraní jako pomalý jed. Nebezpečný jako ostrá čepel. Strach dokázal přimět silného muže k tomu, aby utekl nebo se vzdal bez boje. Strach nutil nepřátele dělat hloupá rozhodnutí, bezmyšlenkovitě udeřit nebo se skrývat ve chvíli, kdy by měli útočit. Strach dělal z lidí otroky, držel je zpátky, a to i když jich bylo víc.
Irrien nebyl tak arogantní, aby si myslel, že nikdy nebude cítit strach. V první bitvě ho ale nevnímal tak, jak ho znal z vyprávění ostatních. Ani v padesáté bitvě. Bojoval s muži na rozpáleném písku i dlažbě postranních uliček, a i když cítil vztek, vzrušení, dokonce zoufalství, nikdy necítil strach tak, jako ostatní. I díky tomu si tak snadno dokázal brát to, co chtěl.
To, co chtěl teď, se mu zjevilo před očima, téměř jako by to sám Irrien přivolal pouhou myšlenkou. Nekonečné záběry vesel mu do zorného pole přinesly delosský přístav. Těšil se na tuhle chvíli, ale nebyla to chvíle, o které snil. Ta nastane, teprve až tohle vše skončí a on si vezme vše, co stálo za to si vzít.
I přes svoji slávu to bylo mrzké a páchnoucí město, stejně jako všechna lidská města. Nemělo majestátnost nekonečného prachu a popela, ani drsnou krásu výtvorů Prastarých. Tak jako ve všech ostatních městech, kde se tísnilo příliš mnoho lidí na malém prostoru, i tady vystupovala na povrch skutečná nátura obyvatel. Jejich krutost a ošklivost, kterou nedokázala skrýt žádná kamenická práce.
Přesto bylo ale Impérium dostatečně zajímavou kořistí. Irrien na okamžik uvažoval, jestli si ostatní kameny uvědomily svoji chybu, že sem nepřišly s ním. Že seděly na svých kamenných židlích a mluvily o svých ambicích a moci, svojí vypočítavosti a schopnostech hrát politické hry.
I přesto ale nemyslely dostatečně ve velkém. Myslely pouze v rámci ohromného nájezdu, když mohlo jít o mnohem víc. Flotila, kterou měl Irrien k dispozici, nebyla určená jen k tomu, aby přivezla zlato a otroky, i když samozřejmě získá obojí. Byla tu, aby zabrala, udržela a osídlila. Co bylo zlato vedle úrodné země bez nekonečného popela a prachu? Proč odvádět otroky zpět do země spálené válkami Prastarých, když si člověk mohl zabrat zemi, ze které pocházeli? A kdo tu bude, aby se ujistil, že získá největší kus téhle nové země?
Proč provést nájezd a stáhnout se, když může člověk smést své nepřátele a vládnout?
Nejprve bylo ale nutné vypořádat se s několika překážkami. Před městem byla flotila, pokud se to tak dalo nazvat. Irrien přemýšlel, jestli už se výzvědné lodě, které vyslali, vrátily. Jestli vědí, co je čeká. On sám možná v bitvě strach necítil, ale rozhodně věděl, jak ho rozsévat mezi slabšími muži.
Vstal, aby měl lepší výhled, a také proto, aby lidé, kteří ho sledovali z pobřeží, viděli, kdo to rozkázal. Uvidí ho samozřejmě jen ti s nejlepším zrakem, ale chtěl, aby pochopili, že tohle byla jeho válka, jeho flotila a už brzy také jeho město.
Všiml si příprav, které prováděli obránci. Menší lodě budou nepochybně brzy v plamenech. Způsob, jakým se flotila formovala do skupin, napovídal, že se připravuje k útoku. V přístavu byly nachystané zbraně, které se delosští chystali použít, jakmile se Irrienovo loďstvo dostane blíž.
„Váš velitel ví, co má dělat,“ pronesl Irrien a za řetěz si k nohám přitáhl vězně. „Co je zač?“
„Akila je nejlepší žijící generál,“ odpověděl bývalý námořník. Pak si všiml Irrienova pohledu. „Odpusť mi, můj pane.“
Akila. Irrien už to jméno slyšel a od Lucia toho o něm slyšel ještě mnohem víc. Akila, který osvobodil Haylon z nadvlády Impéria a ubránil ho před nepřátelskou flotilou. Akila, který, jak se říkalo, byl chytrý jako liška. Dokázal rychle udeřit tam, kde to nepřítel nejméně čekal.
„Vždy jsem si cenil schopných soupeřů,“ pronesl Irrien. „Meč potřebuje železo, které ho nabrousí.“
Jako by chtěl podtrhnout svá slova, tasil meč z černé kožené pochvy. Čepel byla černomodrá, ostrá jako břitva, matně se leskla olejem. Byla to věc, kterou by jiní lidé dokázali použít přinejlepším jako popravčí meč. On se s ní ale naučil zacházet obratně a získal sílu vládnout jí v boji. Měl samozřejmě i jiné zbraně: nože a škrtící struny, zahnutou měsíční čepel a ostnatou sluneční dýku. Ale tohle byla zbraň, kterou lidé znali. Neměla jméno, ale jen proto, že Irrien považoval pojmenovávání zbraní za hloupé.